Stínem zastřená

čtvrtek 7. duben 2016 13:13

aneb Astronomie v Nerudově poezii XXIV. Na pouti Nerudovou sbírkou Písně kosmické jsme dospěli k písni číslo 29. Pokud jde o astronomii, bez velkých jinotajů se tentokrát jedná o zatmění Slunce a Měsíce. Mnohem obdivuhodnější a pozoruhodně aktuální je básnické a filozofické sdělení této písně.

XXIX.
Měsíček mrtvý – budoucnost,
a Slunko – minulost naše,
mezi oběma polétá
myšlénka života plaše.
Vířivě časy se valí,
minulost, přítomnost, budoucnost –
ach jedna se ve druhou halí.
Někdy se mezi Měsíček
a Slunko stavíme směle,
rouškou zastřem si budoucnost,
žijeme až převesele;
někdy zas vráží se klínem
Měsíček před Slunko života,
a mysl je zastřena stínem.

Zatmění jsou samozřejmě popsána slovy „Někdy se mezi Měsíček a Slunko stavíme směle, rouškou si zastřem budoucnost“ a „někdy zas vráží se klínem Měsíček před Slunko života“. V prvním případě se mluví o zatmění Měsíce a v tom druhém o zatmění Slunce.

Zatmění Měsíce, kdy se Země opravdu postaví mezi Slunce a Měsíc a svým stínem jej na chvíli „zastře“, může nastat jedině tehdy, když je Měsíc v úplňku. Nikoli ovšem při každém úplňku, protože Měsíc neobíhá okolo Země ve stejné rovině, v jaké se pohybuje Země okolo Slunce (té říkají astronomové rovina ekliptiky). Jeho dráha je k ekliptice poněkud skloněná, takže při naprosté většině úplňků zemský stín Měsíc mine. Trefí se (aspoň částečně) jen v průměru 150 krát za století, když se nachází v tzv. uzlu své dráhy – tedy právě v rovině ekliptiky.

Geometrie zatmění Slunce a Měsíce (zdroj: pics-about-space.com)

Je zajímavé, že zemský stín Měsíc nepohltí tak docela. I při úplném zatmění je na obloze pozorovatelný jakýsi duch Měsíce, který má oranžovou, někdy krvavě rudou, jindy skoro hnědou barvu. Část slunečního světla se totiž při průchodu zemskou atmosférou lomí do nitra stínu a stín tak není ani zdaleka černý. Kdybychom stáli na té části Měsíce, která je právě ve stínu, pozorovali bychom úplné zatmění Slunce způsobené samozřejmě Zemí. Ta je na měsíční obloze mnohem větší než Slunce, takže je zakrývá s velkou rezervou, ale temný disk Země v novu je při pohledu z Měsíce lemován oranžovým až rudým pruhem zářícího vzduchu. Protože se v naší atmosféře rozptyluje především modrá barva (proto je obloha modrá), pokračuje do stínu světlo zbavené modré složky, a převládá tam červená. Od Měsíce ve stínu Země se vlastně odrážejí červánky.

Zatmění Měsíce 28. 9. 2015 

Úplné zatmění Měsíce 28. 9. 2015

Pokud se v uzlu své dráhy nachází Měsíc v novu, ocitne se přesně mezi Zemí a Sluncem a vrhá stín na naši planetu. Ten má, přesně jak praví básník, tvar klínu. Člověk s menším citem pro poezii, zato s větším citem pro přesnost by trval na tom, že ve skutečnosti jde o kužel.

Teoreticky to vypadá takto:

Geometrie zatmění Slunce

Geometrie zatmění Slunce (By Sagredo - Own work, Public Domain, commons.wikimedia.org)

A prakticky takto:

Stín Měsíce dopadající do Indonésie při zatmění Slunce 9. 3. 2016 

Stín Měsíce vržený na Zemi při zatmění Slunce 9. 3. 2016 zachycený japonskou meteorologickou družicí Himawari 8 (Zdroj: himawari8.nict.go.jp)

Podstatné je, že ten klín sotva dosáhne na povrch Země, takže na ní vytváří jen malý stín, který se vlivem otáčení naší planety a vzájemného pohybu Měsíce a Země rychle pohybuje, čímž vytváří pás totality – pruh, ve kterém je zatmění Slunce pozorovatelné jako úplné. Úplná fáze díky rychlému pohybu stínu trvá pouze několik minut. V roce 1999 procházel pás totality nedaleko našich hranic:

Pás totality procházel v roce 1999 střední Evropou 

Do určité vzdálenosti od stínu je pak vidět částečné zatmění. Ne vždycky ovšem klín na Zemi dosáhne, takže některá zatmění jsou prstencová. Dohromady jich na zeměkouli nastane průměrně 240 za jedno století. Zatmění Slunce jsou tedy četnější než zatmění Měsíce.

Na tomto prohlášení je možné demonstrovat, že statistika je docela kreativní obor a čísla lze interpretovat zcela různě, podle toho, jak se nám to hodí. Ačkoli jsou zatmění Slunce četnější, jsou totiž současně vzácnější. Zatímco zatmění Měsíce je pozorovatelné prakticky z celé polokoule Země, zatmění Slunce je jako částečné vidět jen z omezené části zemského povrchu a jako úplné či prstencové je pozorovatelné jen z úzkého pruhu země – pásu totality (úplné) nebo anularity (prstencové). Výsledkem je, že například z území dnešní České republiky bylo zatmění Slunce jako úplné pozorovatelné naposledy v květnu roku 1706, a to v západní části Čech, před tím v červnu 1415 na téměř celém našem současném území. Příště v říjnu 2135 pouze v severní části našeho území a na západě znovu v dubnu 2433. Průměrný interval mezi úplnými zatměními Slunce, která zasáhnou naše území, tedy z tohoto miniaturního statistického vzorku vychází na něco přes 300 let.

Průběh zatmění Slunce roku 2006 v Libyi (c) Fred Espenak

Celý průběh úplného zatmění Slunce pozorovatelného v roce 2006 v Libyi – před úplnou fází předchází a po ní opět následuje částečné zatmění (Zdroj: Fred Espenak, www.mreclipse.com)

Když ale půjdeme na úroveň jednotlivých měst, pak například z Prahy bylo nebo bude lze pozorovat zatmění v letech 1415, 1706 a 2433 (to příští v roce 2135 pouze jako částečné), z Hradce Králové jsou z uvedených pozorovatelná zatmění v roce 1415 a 2135. Jako zcela neperspektivní místa k pozorování úplných zatmění Slunce se jeví například České Budějovice, Pardubice či Brno, kde bylo ze jmenovaných pozorovatelné pouze to v roce 1415. Naopak v Liberci úplně všechna!

Následující obrázky ukazují pásy totality, jež do googlovských map generuje internetová aplikace francouzského astronoma Xaviera Jubiera:

Úplné zatmění Slunce pozorovatelné od nás v roce 1415

Úplné zatmění Slunce pozorovatelné od nás v roce 1706

Úplné zatmění Slunce pozorovatelné od nás v roce 2135

Úplné zatmění Slunce pozorovatelné od nás v roce 2433

Pokud jde o částečná zatmění Slunce, ta jsou od nás pozorovatelná v průměru jednou za tři roky, nikoli ovšem pravidelně. Mezi lety 2020 až 2030 nás čeká sedmero částečných zatmění, ale například mezi lety 2039 a 2048 bude devítiletá pauza. V minulosti jsme zažili ještě delší půst – mezi lety 1984 a 1994.

Pár poznámek pro nás detailisty: v roce 1842 procházel pás totality přes Slovensko a zasáhl několik příhraničních osad a obcí dnešní České republiky – největší z nich je obec Strání-Květná. Podobně to bude v roce 2075, kdy východní hranici České republiky zasáhne prstencové zatmění Slunce.

Obě zatmění opět na mapách vygenerovaných aplikací Xaviera Jubiera:

V roce 1842 bylo úplné zatmění Slunce pozorovatelné na dnešní hranici se Slovenskem

V roce 2075 bude na hranici se Slovenskem pozorovatelné prstencové zatmění Slunce

V roce 2093 pak nastane další prstencové zatmění, pozorovatelné samozřejmě v Liberci. Ale v Praze a také v Českých Budějovicích a Brně opět nikoli – z výše jmenovaných neperspektivních měst si polepší jen Pardubice, které se v pásu anularity tentokrát ocitnou spolu s Hradcem Králové:

Prstencové zatmění Slunce pozorovatelné z našeho území v roce 2093

Vraťme se ale od technického výkladu o zatměních k Nerudově básni. Verš „Měsíček mrtvý – budoucnost, a Slunko – minulost naše“ obsahuje opět nenápadný odkaz na představu o vzniku těles Sluneční soustavy, na který jsme narazili už několikrát a podrobně popsali v kapitole Laplaceova hypotéza. Následující myšlenka – „Vířivě časy se valí, minulost, přítomnost, budoucnost – ach jedna se ve druhou halí“ – se méně poeticky shrnuje do jednoduchého tvrzení, že dějiny se opakují. Obzvlášť teď zažíváme reminiscence na počátek a znovu pak 30. léta 20. století. Představa, že se dějiny přivalí zpět v nějaké ještě horší podobě, než byly dvě světové apokalypsy minulého století, bohužel přestává být pouhým čertem namalovaným na zdi.

Žili jsme donedávna až převesele … a dnes je mysl zastřena stínem náboženského fanatismu, netolerance na jedné a neochoty přijmout hodnoty spojené s novým prostředím na druhé straně. K tomu je těžké něco dodat. Snad jen to, že Písně kosmické vydané roku 1878, v tomto ohledu zřejmě reflektují události předcházející a následující po válce 1866. Ty dva další masakry, kterých se Neruda nedožil, pak už jen navazovaly a každý z nich měl kořeny v tom předcházejícím. Dějiny se neopakují. Neustále se valící a prolínající minulost, budoucnost i přítomnost, převeselý život, pro který přehlížíme, že mysli jsou zastřené stínem, a pro „klid duše“ raději budoucnost zastíráme rouškou, tak dlouho, až to rupne, jeví se být pevně zabudované v genetickém kódu homo (dvakrát) sapiens. Dvakrát moudrý z toho zřetelně není ani kosmický básník Jan Neruda.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90