Rakety v akváriu

pátek 5. únor 2016 17:45

Henry Flower, wikipedia

Aspoň na první pohled to tak vypadalo. Dvě skleněné vitríny plné kovových špičatých válců po stranách jeviště vítaly návštěvníky včerejšího Benefičního koncertu pro dostavbu mistrovských varhan v Hradci Králové.

A zasklenými raketami na pódiu výčet zvláštností teprve začíná. Koncert měl jednoho sólistu a šest dirigentů! Kromě toho se hrál filharmonický punk. Jestli jste tam nebyli, zase jste něco prošvihli.

Abych tu záhadu začal postupně rozmotávat, že? Pořadatelé, Nadační fond Varhany pro filharmonii a Filharmonie Hradec Králové, udělali chytrý tah. Spojili tradiční koncert absolventů dirigentských kurzů studentů Zürcher Hochschule der Künste, jež vedl Prof. Johannes Schlaefli (takže těch dirigentů bylo vlastně sedm) a kterým hradecký orchestr sloužívá jako studijní pomůcka, s beneficí na varhany. Tedy ty rakety ve vitrínách, byly už hotové součástky varhan. Nebudu přespolní unavovat detaily, lepší bude odkázat na web: varhany.fhk.cz. Na tom webu jsou také fotografie dalších impozantně naleštěných trubek uskladněných ve sklepě – je tedy znát, že na výrobě varhan se skutečně pracuje.

Rakety v akváriu

Ale pojďme do sálu. Koncert začal zlehka. N. N. Čerepnin: Princezna Grjoza, předehra op. 4. Dirigoval So Awatsuji, a co přijde po tom, se ještě zdaleka nedalo vytušit. Následující Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur op. 33 (P. I. Čajkovskij) řídil Nuno Coelho – nejmenší dirigent v pozorovatelném vesmíru. V kombinaci s největším cellistou, jakého jsem kdy viděl, to byla zajímavá vizuální zkušenost. Ale jen chvíli. Pan dirigent, orchestr i mladý sólista Paul Handschke hráli tak skvěle, že jakýkoli vizuální vjem zcela vymazali a zbyl jen dokonalý zvukový zážitek. Paul Handschke hrál soustředěně a při tom s lehkostí a bezstarostností svého mládí, jist si svým uměním. Přesně a odměřeně, kde bylo třeba, tam ostře, jinde zase měkce a bez zábran. Žádné demonstrativní emoce a přece bylo vidět, že si koncert užívá. Skromný a přitom skvělý výkon. Neméně skvělý a navíc opulentní posluchačský zážitek.

Přestávka.

Po ní vypukly orgie. Jsem nucen se opakovat: Šostakovič je největší pankáč. Tentokrát se hrála jeho desátá. Naposledy jsem ji slyšel se stejným orchestrem a ve stejném sále před čtyřmi týdny, ovšem pod taktovkou šéfdirigenta Filharmonie Hradec Králové Andrease Weisera. Z toho je zřejmé, že orchestr měl skladbu dobře nacvičenou a zahrál by ji slušně s jakýmkoli dirigentem – což byl jistě záměr, a výhoda pro studenty dirigování. A pro posluchače zase výhoda, že mají skladbu v čerstvé paměti a mohou porovnávat, co se symfonií udělá, když každou větu řídí jiný dirigent. Výsledek byl, dovolte mi použít eufemismus, pozoruhodný.

Pankáči mívají nezapomenutelné hudební nápady (Šostakovič), jimž neublíží ani poněkud neumětelské provedení (dirigenti), jež k věci samozřejmě patří. A přesně toho jsme byli svědky. Dirigent Kerem Hasan chtěl zřejmě docílit co největšího dynamického kontrastu, takže v pianu usilovně tlumil hlavně smyčce, zatímco když rozezněl orchestr ve fortissimu, znělo to jako nácvik na konec světa. I na poměry Šostakovičovy hudby to bylo trochu moc nahoru a dolů. Kromě toho se ukázalo, jak je dobře, že orchestr měl skladbu dobře nazkoušenou a zvládnutou. Táhlá rozevlátá gesta, která dirigenti obvykle používají, když chtějí, aby se hráči položili do široké procítěné melodie, naštěstí housle i violy, hrajíce právě pizzicato, ignorovaly. Mám podezření, že se pan dirigent o stránku „překoukl“, protože když za pár vteřin gesta zopakoval, docela se k té hudbě hodila. Ale mějme na paměti, že dirigovali studenti. Až se mladý muž trochu vybouří, určitě dosáhne pozoruhodných výsledků.

Totéž je třeba mít na zřeteli při popisu provedení druhé věty. Do té se opřel So Awatsuji. Opravdu opřel. Jakoby si chtěl vynahradit to, že druhá věta je nejkratší, vyždímal z orchestru maximální hlasitost. Ještě jsem nezažil, aby smyčce zcela přehlušily žestě. Ne, že by se chlapci nesnažili – duli jako o život, což bylo lze poznati podle vykulených očí, vyboulených tváří a lehce fialového odstínu jejich pleti, ale co naplat, slyšet je nebylo. A to bych chtěl podotknout, že po rekonstrukci má sál hradecké filharmonie špičkovou akustiku a seděl jsem v ideálním místě – uprostřed řady ve třetině délky sálu od pódia. Navíc se některé noty asi neocitly na správném místě ve správný čas, takže výsledkem byl čistý akustický tlak – neboli lomoz nad lomoz, konec světa se skutečně dostavil; takto by se to dalo hrát samostatně pod názvem „Kamikaze páše harakiri“.

Proto se zklidnění ve třetí větě zdálo být až příliš velké. Ale ve skutečnosti nebylo. Třetí věta desáté obsahuje onen známý Šostakovičův podpis, i když poněkud šifrovaný do přesmyčky C D Es H. Prolíná se větou od začátku do konce, neustále se opakuje, takže je to vlastně taková autogramiáda, taky trochu minimalismus, určitě však nikoli formalismus ;-). Každopádně moc hezká hudba, moc hezky zahraná. Hned mě napadlo, že bych pod taktovkou Dominika Limburga, který třetí větu řídil, chtěl slyšet celou symfonii.

A ještě více bych chtěl celou desátou slyšet pod vedením Reto Schärliho, který dirigoval závěrečnou větu. Byl přesný, pečlivý a srozumitelný. I já, naprostý laik, jsem viděl, že jasně ukazuje nástupy, rytmus a drží strojové tempo. A hudba přitom nezněla strojově, ale docela přirozeně plynula až k mohutnému finále. Prostě není o čem psát - pánové Schärli a Limburg jsou už hotoví dirigenti.

Závěrem už jen jedna poznámka. I když mám rád punk, myslím, že náměstek primátora by měl na jevišti reprezentovat (pankáč není totéž co hastroš), když si člověk necpe mikrofon až do krku a neřve do něj jako tur, bývá jeho projev srozumitelnější, a hlavně: paní náměstkyně primátora, to co jste při koncertě k jejím devadesátinám paní Soně Červené slíbila, nebylo, že „se budeme snažit, aby do dvou let varhany byly.“ Ruku jste dala na to, že varhany budou. A to je rozdíl.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90