Uroboros - had hada-li nepozře…

sobota 11. duben 2015 08:15

aneb Astronomie v Nerudově poezii XXII. To se tak člověku stává – myslí si, že básníkovi rozumí, a pak v jeho domněle důvěrně známém díle narazí na něco, co jej nechá s rozumem v koncích stát. Nerudova dvacátá sedmá kosmická píseň je záhadou.

XXVII.

Kdo měkkým je, ten bídně mře!
Aj, lide, vzhůru k nebi zrak:
velká ta světla – samý drak –
had hadali nepozře,
drakem se nestane!

Boj, všude boj, kam oko zře!
I věčné slunce, chceli žít,
musí se kolem s slunci bít –
had hadali nepozře,
drakem se nestane!

Klam, v národech že láska vře!
Ach neposlouchej hravých vnad,
živli chceš být, buď lačný had –
had hadali nepozře,
drakem se nestane!

Text je to tak úderný, že je s podivem, že se jej zatím neujali pankáči. Pod minutu by se to i s kudrlinkami v podobě dvou akordů, namísto obvyklého jednoho, stlačit dalo. Poselství národu je to jasné – nikomu nevěřme, spoléhejme se na vlastní síly a mějme ostré lokty. Svět je nehostinné místo pro malý národ, stejně jako je vesmír nepřátelské prostředí pro malou hvězdu Slunce a ještě menší modrou planetu.

Také jazykozpytec zaplesá. Ten geniální básnický obrat! Místo nepozře-li had hada, napsal Jan Neruda: hada-li nepozře. Přesunul –li od slovesa k podstatnému jménu!

A do třetice: všimněme si, jak básník mistrně vystavěl obraz neklidu, ba vřavy, hlučného boje na život a na smrt. Nezmocnili-li se textu pankáči, je div, že se do něj nepustil nějaký filmař. Erotika (neposlouchej hravých vnad), akční scény (musí se kolem s slunci bít), bitevní vřava (všude boj, kam oko zře), intriky (klam, v národech že láska vře), tajemno a mystika (velká ta světla – samý drak), chtíč (buď lačný had) a náznak existence hrdiny tvrdého jako skála v pozadí (kdo měkkým je, ten bídně mře) – chybí snad něco k tomu, aby z tohoto námětu nějaký zkušený režisérský rutinér vytvořil filmový trhák, který se bude líbit všem? Nebo obráceně, nejsou to snad citáty ze všech filmových krváků, thrillerů, historických velkofilmů a fantasy ság, jež se staly „klasikou“? Tedy, že by Jan Neruda napsal postmoderní báseň už v době, kdy ještě nebyla na obzoru ani moderna, natož nějaká postmoderna?

Ale konec legrace. Na jednu stranu je 27. píseň skrytým, ale možná nejvzácnějším, klenotem sbírky, a na druhou stranu vyvstává otázka, míní-li básník tím „had hada-li nepozře, drakem se nestane“ něco konkrétního. Odpověď, že onen had má být uroboros – had nebo drak, který se zakusuje do svého vlastního ocasu – je nasnadě. Takže otázka by mohla znít: Jak se to Nerudovi stalo, že se ve sbírce prodchnuté racionální astrofyzikou pustil na tak tenký led?

Například česká Wikipedia říká:

„Uroboros (též úroboros, ouroboros, uroborus, (řecky ουροβóρος — požírač ocasu) je starodávný symbol, který zobrazuje hada nebo draka požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se pojí s alchymií, gnosticismem a hermetismem.“ Jeden by řekl Pánbůh s námi a zlé pryč. S tím by střízlivě uvažující člověk nechtěl mít nic společného.

Serpiente alquimica, autor Theodoros Pelecanos, 1478

Uroboros - kresba Theodorose Pelecanose, 1478 (zdroj)

Snad básníka inspirovala představa o „cyklické podstatě věcí, nekonečném návratu od konce k začátku, sebezničení a sebeobnově“, již má uroboros také symbolizovat. V podstatě je to ve shodě s teorií o vzniku a vývoji planet, již Neruda popsal už v písni číslo XI (viz kapitola Laplaceova hypotéza). Znovu se k cyklické podstatě tvorby planet vrátí v písni s výmluvně symbolickým číslem XXX. Jenže verš „had hada-li nepozře, drakem se nestane“ není návratem od konce k začátku. Evokuje bránu, jíž lze přejít do nějaké vyšší dimenze – z hada se stane drak. To je něco víc než návrat rozpadlé planety do slunečního lůna.

Ve druhé polovině 19. století se také zvedla módní vlna spiritismu (ještě silnější vlna přišla v první třetině 20. století). Že by stopa? Pátráme-li však v pramenech po tom, jaký měl ke spiritismu Neruda vztah, zjistíme, že tento obor zcela ignoroval.

Nebo je možné, že cituje nějaký text, jenž byl ve druhé polovině 19. století obecně známý či důležitý? Veškeré pátrání vedlo jen do totálně slepé uličky. Eva Kantůrková připisuje tu větu, ústy jedné z postav románu Černá hvězda, Janu Husovi a odkazuje na to, že „je to z bible“ - toto je metacitát, stopa pochází z článku Ireny Zítkové otištěného v obtýdeníku Tvar. Patrně jde ale o omyl. Když ne autorky, pak její postavy.

Ať už bylo inspirací cokoli, vytvořil Jan Neruda v refrénu XXVII. písně kosmické verš, jenž má sílu velkého třesku a odkazuje na boj o dosažení vyšší dimenze (můžeme tomu říkat transcendence, bylo-li těch cizích slov zatím málo; nebo osvobození se od Rakouska-Uherska, zůstaneme-li při zemi). V žádné jiné písni v celé sbírce se nenajde takto se opakující refrén – je zřejmé, že to básník považoval za důležité. Ale co? To zůstává záhadou.

Máme-li astronomické finále sbírky v podobě písně XXII za sebou, je tohle dokonalé post-finále, které představuje něco jako Velkou Fermatovu větu (matematici budou vědět; kdo neví, může si počíst). Tvrzení je jasné, ale jeho původ budeme možná hledat stovky let:

Had hada-li nepozře, drakem se nestane!

 

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90