17. listopadu 1989 se zjevila rudá aurora

neděle 16. listopad 2014 22:30

Málokdo to tuší, protože při tom úprku dějin, které s námi tenkrát uháněly závratnou rychlostí, taková vzácnost, jako polární záře, latinsky aurora borealis, viditelná z našeho území, dokázala úplně zaniknout.

V roce 1989 jsem byl už zase (tenkrát jsem aspiroval na kategorii věčný) student. Na Národní třídě jsem nebyl. Už tenkrát jsem totiž měl brigádu na hvězdárně v Hradci Králové a zrovna na pátek, 17. listopadu na mě vyšla služba pro veřejnost. To znamená, že jsem návštěvníkům ukazoval hvězdy v planetáriu a po setmění i na obloze. Tedy měl jsem ukazovat. Situace se však poněkud zkomplikovala. Na obloze se totiž objevila polární záře.

V našich končinách je polární záře docela vzácnost. Vzniká, když nabité částice vyvrhované slunečními erupcemi, či tak zvanými výrony koronální hmoty, zasáhnou Zemi. Nejprve se zachytí v zemské magnetosféře, aby poté podél siločar magnetického pole doputovaly k pólům, kde narazí do atmosféry. Atomy dusíku a kyslíku vybuzené (excitované) částicemi ze Slunce pak začnou vydávat záření. Charakteristická je zelená a červená barva. Zatímco v polárních oblastech dominuje auroře zelená barva, u nás vidíme spíš červenou, do níž pronikají od obzoru bílozelené paprsky.

Interakce nabitých částic ze Slunce se Zemí

Polární záře vzniká interakcí částic ze Slunce se zemskou magnetosférou a atmosférou. (Zdroj: NASA)

Dnes díky internetu můžeme sledovat polární záře a předpovědi jejich výskytu online na serveru spaceweather.com, ale v roce 1989 bylo pozorování polární záře čistou loterií. Předem jsme toho nikdy moc netušili. Toho 17. listopadu jsem však prošvihl nejen demonstraci na Národní, ale i tu polární záři. Zatímco kolegové se s návštěvníky hvězdárny kochali pohledem na rudou oblohu, já jsem zůstal uvězněn ve „služebně“. Hned po setmění totiž začal drnčet telefon a lidé volali, že na obloze se dějí podivné věci. Většinou hlásili, že u nich přistává UFO. Jeden zvlášť neodbytný pán ze Semil, o kterém jsem přece jen doufal, že se mi jej podařilo přesvědčit o tom, že pozoruje polární záři, se po čtvrthodině dovolal znovu a trochu úzkostně a trochu naléhavě hlásil, že u nich to žádná polární záře není, protože právě teď vidí, jak z toho ufa šlehají k zemi zelené plameny. Poslední volající mě rozesmutnil nejvíc. Prozradil o sobě, že je profesionální fotograf a že byl fotit na hřebeni Krkonoš, přičemž cestou zpátky pozoroval na obloze podivnou rudou záři. Radostí jsem málem vyletěl stropem – profesionální fotograf v ideálním místě s dokonalou tmou určitě vyfotil nádherné snímky!!! Nevyfotil :-(. Prý spěchal do údolí, protože už byla tma.

A tak mám snímek polární záře až z roku 2000 a pořídil jsem si jej sám. Byla (prý) navlas stejná, jako ta v roce 1989, kterou jsem úspěšně protelefonoval:

Polární záře 6. dubna 2000

Když se telefon odmlčel, vyšel jsem na terasu, kde jsem našel na obloze zbytky slabé narudlé záře, a také partu skautů z Pardubic, kteří nadšením zářili víc než ta aurora na obloze. Tedy oni to byli v roce 1989 spíš kryptoskauti z nějakého domu dětí a mládeže, ale hned po revoluci provedli coming out a stali se skauty zcela regulérními. Mimochodem, ještě řadu let pak navštěvovali hradeckou hvězdárnu 17. listopadu pravidelně – na památku událostí, které změnily běh dějin, a na památku vlastního mimořádného zážitku.

„Večerní pozorování“ u nás 17. listopadu skončilo až 18. listopadu ráno. Okolo jedné hodiny po půlnoci přišel na hvězdárnu kolega Pepík Bartoška a povídal cosi o tom, že se mu nepodařilo přijít do práce dřív, protože se zasekl v Praze, a že na Národní třídě mu policajti rozbili žárovky, které měl v batohu na zádech. Jeho vyprávění mi přestalo připadat zmatené až další večer, když jsem v polské televizi uviděl zprávy z Prahy a porovnal je se „zprávami“ v televizi československé. V pondělí jsem už rozvracel republiku přesvědčováním spolužáků před vchodem do fakulty, že lepší nápad než jít na přednášku bude přidat se ke stávce pražských studentů… Ale to už do povídání o polární záři nepatří.

Jan Veselý

Josef HousaKrev z Národní na severní obloze...22:2428.1.2015 22:24:53
Vladimír ŠvejnohaPotvrzeno20:5220.11.2014 20:52:42
Jan VeselýStačí zajet na východ20:4317.11.2014 20:43:53
Marek TrizuljakOpravdu symbolické13:3417.11.2014 13:34:05
Jan VeselýNáte pravdu BLANKO08:1917.11.2014 8:19:14
Nadaprijemne cteni23:0216.11.2014 23:02:25

Počet příspěvků: 8, poslední 28.1.2015 22:24:53 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,69

Seznam rubrik

Tipy autora