Poblífka

čtvrtek 9. říjen 2014 23:00

Prof. Ivo Volf ve své pracovně

Vzpomínka na profesora Ivo Volfa. Ta vzpomínka vlastně pochází z doby, kdy byl pan profesor ještě docentem, z doby, kdy bylo možné všechno.

Bylo to počátkem 90. let, kdy jsem ještě jako student pracoval na hvězdárně po večerech a o víkendech. Při pravidelných programech pro veřejnost jsme prováděli všelijaké nekorektní vtipy. Mezi obzvlášť povedené patřila scénka, kdy doprostřed promítání naučného filmu (tenkrát ještě opravdu z filmového pásu), přepnul promítač v kabině zesilovač na neobsazený vstup, čímž vznikla vazba s některým z již tehdy historických elektronických zařízení a ozvalo se poměrně nesnesitelné pištění. Vzápětí vběhl náš legendární kolega Pepík Bartoška do přednáškového sálu s hasicím přístrojem v ruce a zakřičel: „Tady zatím nehoří, tady je to dobrý.“ A zase vyběhl ven. Úroveň vnímání podstatných astronomických poznatků u zkoprnělých návštěvníků pravděpodobně v tu chvíli klesla na zcela zanedbatelnou hodnotu.

Právě se šprýmařem Pepíkem jsme vymysleli plán P – tak divoký, že jsme se jej více než rok báli realizovat. Spočíval v tom, že v planetáriu příliš rychle se otáčející hvězdná obloha občas divákům způsobuje potíže, které řada z nás zná z kolotoče. Odvahu jsme sebrali až ve chvíli, kdy si v planetáriu uspořádala oslavu pobočka Jednoty českých matematiků a fyziků. Kolegu všichni dobře znali a věděli, že od něj můžou čekat naprosto cokoli. Ale já jsem byl ve zvláštním postavení. Coby (téměř věčný) student jsem byl velké části matematiků a fyziků povědomý, moji učitelé mezi nimi mě znali. Takže nikomu nebylo podezřelé, že jsem se zamíchal do davu a přišel na hvězdárnu v roli návštěvníka a ne průvodce. Když došlo v programu na hvězdy v planetáriu, Plán byl na řadě.

Pepík zatočil s hvězdnou oblohou, všichni zavzdychali, jak se jim zatočila hlava. To jej povzbudilo k tomu, aby ukázal, že na opačnou stranu se hvězdy točí ještě rychleji.  V tu chvíli jsem, sedě mezi diváky, do tmy stísněně zakňoural: „Mně nějak není dobře.“

– „Potřebujete rozsvítit?“ – „Ne, já mám kdyžtak pytlík.“

Zašustil jsem igeliťákem, jejž jsem před akcí naplnil polévkou, kterou jsem si s sebou na hvězdárnu nosíval na zahnání nočního hladu, a doprovodil to patřičnou sadou zvuků. Pepík se jako polekal a rychle rozsvítil. Já, bledý jako stěna (tu barvu mám jaksi od přírody), jsem v rukou držel pytlík plný čehosi. On hbitě vytasil z náprsní kapsy saka lžíci a ochutnal! A navíc dodal: „Hmm, je to ještě teplý.“

Zřejmě je už všem jasné, proč jsme váhali s realizací Plánu. Obávali jsme se toho úklidu. Jenže, ono se stalo něco zvláštního. Oproti našemu očekávání se nikdo nepřidal. Jen dvě paní, které seděly přesně naproti mě, a jimž ve výhledu bránil přístroj planetária, kterým se promítají hvězdy, se začaly naklánět a natahovat krky. „Tam je asi někomu špatně,“ poznamenala celkem nevzrušeně jedna z nich. A jako by se nechumelilo, program v planetáriu pokračoval dál.

Teprve po jeho skončení se o berli přikradl docent Volf k Pepíkovi a pravil: „Ten Honza Veselej, on u mě má dělat zkoušku… Já mu dám poblífku…“ Pan docent byl už tehdy renomovanou vůdčí osobností fyzikální olympiády. Kolega Bartoška pod jeho vedením právě na zpracovávání výsledků a vytváření úloh pro fyzikální olympiádu získal doktorát. Pokud jde o mě, s tou zkouškou to tenkrát nebyla pravda. Čekaly mě u něj až za dalších pár roků státnice, ale protože byl vedoucím katedry fyziky, potkávali jsme se docela často. Později se Ivo Volf stal profesorem. Po mnoha letech mě ještě zlákal k doktorskému studiu. A ještě později byl u založení Přírodovědecké fakulty Univerzity Hradec Králové.

Náš výstup z planetária se díky němu stal legendou. Zjistil jsem, že studenti, navštěvující hvězdárnu během studia učitelství fyziky, ten příběh znají do podezřelých podrobností. Nebylo obtížné vypátrat, že jej profesor Volf vypráví při svých přednáškách. Zda se mu to hodilo do kinematiky, dynamiky, termiky nebo do didaktiky fyziky, to netuším. Výsledkem však je, že tu historku slyšely za těch více než dvacet let už možná stovky lidí.

Tento příběh má ale smutný konec. Ne, není to nepatřičné loučit se se svým učitelem takto. Ivo Volf byl vyhlášeným vtipným a ostrým glosátorem. Toto je (trochu delší) glosa a pokorná vzpomínka na věčně se usmívajícího a laskavého pana profesora. A také záznam historky, kterou od profesora Volfa už nikdo neuslyší. Minulou neděli odešel do fyzikálního nebe. Vlastně na fyzikální Olymp. Requiescat in pace. A díky za všechno, pane profesore.

 

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90