Doktor Doktor II

sobota 4. říjen 2014 18:48

Někdy se stane, že člověk náhodou na internetu o něco zavadí a najednou se vynoří vzpomínka na klukovská léta. Vzpomínka živá a prokreslená do nejmenších detailů. Jsem ještě dostatečně mladý na to, aby bylo lze předpokládat, že se alespoň něco z toho, co si pamatuji, skutečně odehrálo.

Tu vzpomínku vyvolala jiná vzpomínka – našel jsem ji na stránkách prof. Kulhánka (doporučuji k přečtení) a jmenuje se Doktor Doktor. Proto ta římská číslovka v názvu tohoto článku. Já mám s doktorem Doktorem úplně jinou, ale také naprosto nezapomenutelnou zkušenost.

V prvním ročníku nám matematickou analýzu přednášel Dr. Souček ze skript legendárního docenta Kopáčka. Bylo to ještě sušší než Martini s vodkou (protřepat, nemíchat). V podstatě jen přepis ze skript na tabuli. Definice, věta, důkaz… sem tam nějaké to lemma. Ostatně ta skripta jsou aktuální i dnes – můžete se podívat.

Protože ve druhé polovině osmdesátých let praskala matematicko-fyzikální fakulta, alespoň v prvním semestru, ve švech, zkoušelo tenkrát kromě přednášejícího a pana docenta ještě několik dalších asistentů z katedry. Písemka byla ovšem společná. Hledali jsme limitu nějakého impozantně košatého matematického výrazu tvořeného několika složenými zlomky ze složených zlomků a plného proměnných. Smyslem této činnosti je umožnit budoucím fyzikům plně pochopit pojem derivace. Poctivě jsem popsal dvě áčtyřky papíru a skutečně dospěl k jakési hodnotě vyjádřené jednoduchým zlomkem dvou celých čísel.

Když jsem potom na chodbě porovnával výsledek s dalšími kolegy čekajícími na ústní část zkoušky, začalo to vypadat bledě. Ne, že by všem vyšel úplně stejný výsledek, ale většina dospěla k číslu 2, nikoli k nějakému zlomku. V tu chvíli jsem už počítal s tím, že až přijdu na řadu, uslyším jen konstatování, že písemku mám špatně, a výzvu, abych si vybral některý z opravných termínů. Navíc, když se mě na chodbě někdo z kolegů občas přeptal na nějaký ten důkaz, ve snaze na poslední chvíli si zopakovat obtížnější témata, prakticky jsem nevěděl, na co se mě to ptají. Asi ta skripta četli nějak důkladněji, nebo co. Byl jsem prohlášen za naprosto dutého a pravděpodobnost chmurného konce nabývala obrysů jistoty.

Na ústní zkoušce jsem se dostal k Dr. Doktorovi. Viděl jsem jej poprvé v životě. Vypadal jako docela normální matematik – starší pán s plnovousem (bylo mu tehdy 48!, ale mně 19, proto ten „starší pán“) v poněkud pomačkaném obleku. Jakmile promluvil, utrpěl jsem šok. Pravil totiž: „Tak z písemky máte jedničku…“  Byl jsem tenkrát tak zmatený, že jsem dokonce protestoval, a snažil se panu doktorovi vysvětlit, že mám úplně jiný výsledek, než spočítala většina ostatních. Poněkud se zarazil a zachmuřil, vyhledal v hromádce moji písemku … a blahosklonně se na mě usmál. „Ale to je jen numerická chyba, pane kolego. To nevadí.“  Z radosti nad tím, že jsem tu příšernou limitu dotáhl až k nějakým srozumitelným číslům, sečetl jsem totiž na konci 6+4=9, a tak mi vyšlo 9/5 místo 2.

Už jen ten fakt, že chyba, která se na základní škole trestá minimálně červeným vykřičníkem a slovem OPRAV, je na matematicko-fyzikální fakultě považována za nepodstatnou banalitu, za niž je možné získat jedničku, je docela nezapomenutelný. Zkoušení však ještě neskončilo. Naopak teprve začínalo.

Dostal jsem za úkol dokázat některou z vět o lokálním extrému funkce, což se vyšetřuje pomocí derivace. Myslím, že není podstatné na tomto místě vysvětlovat přesně, o co jde. Zajímavější je průběh událostí v kabinetu Dr. Doktora v lednu 1987.

Maje za sebou studium v matematicko-fyzikální třídě gymnázia, kde jsme toto téma probírali, ovšem bez těch podrobných důkazů vyžadovaných na vysoké škole, poněkud jsem podcenil přípravu. Takže konstatování mé dutosti během čekání na chodbě bylo objektivní. Napsat důkaz pomocí matematických symbolů jsem neuměl.

Během patnácti minut mé „přípravy“ na ústní projev však panu doktoru Doktorovi na stole zazvonil telefon. Pochopil jsem, že mu volá syn. Právě vyhrál nějakou soutěž v šachu! Pan doktor se rozsvítil jako sluníčko, gratuloval, nadšeně chválil. Myslím, že na chvíli na mě, sedícího u stolku v koutě a třesoucího se zimou, neboť z hořkého poznání své dutosti jsem se nejprve zpotil a pak dostal zimnici (typická šoková reakce), úplně zapomněl. Když mě opět zaregistroval, radostně mě oslovil: „Tak ukažte, pane kolego. Jak že znělo zadání? ... Aha! A kdepak máte ten důkaz?“

Jako odpověď jsem ze sebe vysoukal jen: „Já myslím, že je to jasné z názoru.“ Pan doktor, stále ještě zářící štěstím, se na mě zahleděl a pravil: „Z názoru? Tak mi to zkuste vysvětlit.“ Zapíchl jsem statečně dva prsty do prostoru a jal se vysvětlovat, že je přece jasné, že když je spojím čárou, tak když bude derivace nulová, musí tam být „kopec“ nebo „dolík“, tedy pokud to nebude zrovna úsečka. Pan doktor pokýval hlavou, v dobré náladě vzal do ruky můj index a napsal jedničku.

Protože jsem v tu chvíli utrpěl už třetí šok během asi dvaceti minut, vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostal ven. Jen mám dojem, že když jsem se ve dveřích otočil, abych poděkoval a rozloučil se, držel pan doktor v ruce lahev. Asi si potřeboval dát panáka. Doufám, že na oslavu vítězství svého syna v šachovém turnaji, a ne na uklidnění po mém „výkonu“. Každopádně na pana doktora Doktora, kterého jsem už potom nikdy v životě nepotkal, vzpomínám vždycky jen v dobrém.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90