Tři století staříci

pondělí 21. červenec 2014 11:39

Všichni vylezli z téhož okna a zmizeli. Jeden z něj vylezl v knize, druhý v rozhlasové četbě a třetí ve filmu, který je stále ještě možné zhlédnout v kinech. Která verze je nejlepší?

Píšu tady samozřejmě o knize Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, takže všichni tři staříci vylezli z téhož okna, všichni se jmenovali Alan Karlsson, a všichni spustili lavinu událostí tím, že, řekněme, ukradli kufr s padesáti miliony korun, který tím pádem začal intenzivně chybět bandě zločinců. Já jsem se s nimi setkal v pořadí: rozhlasová četba na pokračování, film, kniha.

Vezmu to od konce. Všiml jsem si, že se fim i kniha stávají pro jistou skupinu lidí prostředkem k vyjádření vlastní odlišnosti – „dočetl jsem to jen do půlky a dál mě přestalo bavit sledovat přehnanou překombinovanost událostí“, „tuctová záležitost“, „okopírovaný Forrest Gump“, „jen další komerce, která je in“… tolik pár citátů z internetového knižního obchodu. Většině z nás se to ale líbí.

Za přečtení ta kniha rozhodně stojí. Zvládl jsem těch 400 stran za tři dny, ani trochu jsem se při tom nenudil, a přesto, že jsem tentýž děj a překombinované události sledoval už potřetí, nebyl jsem s to se od knihy odtrhnout.  Setkání milovníka výbuchů a výbušnin Alana Karlssona se státníky a diktátory není třeba posuzovat z hlediska toho, mohlo-li k něčemu takovému vůbec dojít. Dívám se na ten výčet jako na (pravda nijak hluboce analytický) přehled událostí, které téměř sto let určovaly směr dějin. Járovi Cimrmanovi se to opravdu hodně podobá. Ta druhá rovina, sledování útěku staříka a kamarádů, kteří se na něj postupně nabalují, odhaluje, že nic jiného než útěk z okna před trapně oficiální a prkennou oslavou (ještě k tomu bez chlastu!) stých narozenin jsme od něj ani čekat nemohli. Na konci knihy se obě roviny – rekapitulace Karlssonova života a útěk před bandity, již postrádají kufr s padesáti miliony, a policií – nezadržitelně musely setkat v jednom čase. Závěr knihy je však poněkud rozpačitý, jako kdyby si autor nevěděl rady s tím, jak celý ten kolotoč vypointovat. Takže to skončilo s pointou poněkud rozmazanou a zbytečně rozvleklou.

Filmový přepis v tomto ohledu knihu značně vylepšil. Pokud jste film náhodou ještě neviděli, nebudu prozrazovat detaily, jen naznačím, že staříkovi se na Bali, kde to nádherně vybuchuje, bude určitě líbit. Film docela radikálně zacvičil s některými postavami. Například ten mladík, který na autobusovém nádraží v Malköpingu požádal staříka o pohlídání kufru, měl mít dlouhé mastné blond vlasy a vousy jako strniště, což je charakteristika, která se v knize vytrvale opakuje. Ve filmu je však celá banda zločinců holohlavá. Je to, myslím, aktualizace ku prospěchu věci, neboť doba, kdy delikventi byli nutně „máničky“, neodpovídá roku 2005, kdy se současná rovina příběhu odehrává. „Obchodní partneři“ banditů změnili národnost z ruské na (zřejmě) americkou a ve filmu zaujali nadřízené postavení, bandita Caracas dokonce změnil pohlaví. Historické eskapády, které Alan Karlsson prožil nebo způsobil, jsou ve filmu, opět ku značnému prospěchu věci, zredukovány. Na druhou stranu přibyla moc pěkná scénka s prezidentem Reaganem na zahradě Bílého domu – jak díky filmu víme, Gorbačov tu Reaganovu větu nahranou špiónskými hodinkami pochopil správně, ale spletl si zeď. Zatímco děj knihy se v závěru vrací zpátky na začátek, film dějovou linku linearizoval. Takže ta liška, kvůli které si Alan Karlsson vyhodí do vzduchu kocoura i s kurníkem (a v knize i s vlastním domem, a to už podruhé), se ve filmu objeví hned na začátku, zatímco v knize až na konec. Jediné, co mi ve filmu (ale jen trochu) chybí, je původ slonice Soni, jež v knize sama utekla z cirkusu, což ji povahově sbližuje se staříkem a také vysvětluje, proč se tak skamarádili, a proč Soňa, usedajíc na jednoho z banditů, poslechla Alana a ne svoji paničku Gunilu. Mimochodem Gunila ve filmu vůbec nemluví sprostě, přičemž v knize je to její hlavní povahový rys, bez kterého se obejde jen ve chvíli, kdy „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“ vysvětlují státnímu zástupci Ranelidovi, že se vůbec nic nestalo a že Never Again ze zločineckého motorkářského gangu konvertovali k náboženství a v tom kufru byly bible.

Díky filmu je také zřejmé, co jsou to ty „preventivní prostředky“, za jejichž propagaci Alanova otce zašili ještě v carském Rusku. Buď nás čtenáře vynikající překladatel Zbyněk Černík zkoušel, nebo slovo prezervativ zrovna neměl ve slovníku.

V rozhlasové četbě na pokračování nejde o audioknihu, tedy převod 1:1 (ta také existuje a má 12,5 hodiny). V deseti dílech se výběr vešel do necelých tří hodin. Nutná redukce v tomto případě značně umenšila roli Herberta Einsteina, Caracas, vzpomínám-li dobře, z četby vypadl úplně, Gunila mluví sprostě, ale méně často k tomu dostává příležitost.  Bude-li rozhlas četbu z loňských prázdnin opakovat, rozhodně doporučuji si ji poslechnout. V archivu na internetu nám k tomu dávají příležitost ještě týden po odvysílání.

Stoletý stařík stojí za to ve všech třech variantách. Nejlepší jsou všechny!

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90