Bláznova žena a Pavlovův reflex

pátek 21. březen 2014 13:20

Takové jsou všechny – Bláznova žena – Epilog. To byla dramaturgie včerejšího koncertu Filharmonie Hradec Králové. Nezdá-li se někomu hudba sama dost programní, pak tahle dramaturgie se už jen řazením názvů skladem jeví být programní přímočaře a jednoznačně, i když možná nezamýšleně. Prostřední kus byl světovou premiérou.

Ač názvy skladeb na sebe navazují, pokud jde o hudební období, skákali jsme mezi staletími, až se hlava točila. Mozartova opera Così fan tutte, z níž zazněla na začátku koncertu předehra, je z roku 1790. Závěrečný Epilog, symfonická skladba pro sóla, velký a malý smíšený sbor a orchestr op. 37 Josefa Suka staršího se rodil celá dvacátá léta minulého století a dokončen byl až roku 1933. Prostřední skladba v sobě zahrnovala ještě větší časové rozpětí. Kantátu, již jsme měli tu čest veřejně slyšet jako první, napsal Ondřej Kukal na slova Hanse Sachse, který tvořil v 16. století.

Hlavní role včerejšího koncertu patřila kantátě Ondřeje Kukala, a tak o ostatních dílech jen stručně. O provedení Mozartovy předehry k opeře Così fan tutte bych si dovolil jen poznamenat, že si vážím profesionálů, kteří dokážou bezchybně zahrát z listu. Kdyby byli bývali zkoušeli, mohlo to mít i šmrnc. O Sukově Epilogu zase pronesu jen to, že po té první půlce to byla na mě už příliš velká nálož. Úctyhodná skladba napěchovaná patosem zcela patří do doby, v níž vznikla. Na tak expresivní a hektický příval jsem, zvláště v kontextu skladeb z první poloviny večera, jsem nebyl připraven. 

Životopis „textaře“ Kukalovy skladby Hanse Sachse lze stručně a při tom barvitě shrnout do krátké věty: německý meistersinger, básník, dramatik, postava z Wagnerovy opery a švec. Napsal přes 4000 písní a k tomu mnoho básní a dramat (celkem okolo 6000 prací, boty nepočítaje). A možná by se divil, že ještě po téměř pěti stoletích zhudebňují jeho verše další skladatelé.

Báseň Bláznova žena je v podstatě moralita o tom, kterak žena po svatbě nespokojená s tím, že starého psa ne a ne naučit novým kouskům, lamentuje nad tím, co všechno musí se svým mužem vydržet. Muž se zase brání: „Já jsem ten blázen, já jsem ten, který byl láskou popleten, teď je zkroušen velice falešností smilnice.“ Do toho sbor věcně radí „Vem si každá poučení z utrpení této ženy: holka musí pozor dávat, když dostane chuť se vdávat.“ V textu tedy není nic komplikovaného, je to situace známá i od Járy da Cimrmana – když pozoroval Játyho (což, jak víme, bylo Angličany zkomoleno na Yetti), také si všiml, že tento tvor vysokým hlasem připomínajícím fistuli jakoby vyčítal a obviňoval, zatímco hlubším hlasem zaujímal obranný postoj (nebo tak nějak).

Sachsův text je velice vtipný a není divu, že Ondřeje Kukala, dle jeho vlastních slov, zaujal tak, že mu okamžitě naskočila melodie. Každému druhému by jistě naskočila melodie nějaké veselé kramářské písně. Ta by se, podle mého názoru, hodila ze všeho nejvíc.

Skladateli ovšem naskočily melodie ne snad přímo smutné, či ponuré, ale ztěžklé zklamáním a utrpením ženy i blázna. Uděláno je to chytře. Party ženy, blázna i sboru jsou melodické, na nich celá skladba drží. Orchestr to podkresluje barvami a náladou. Jako posluchač jsem chvílemi orchestr ani nevnímal, což mi připomnělo základní poučku o dobré filmové hudbě. Kantáta Ondřeje Kukala je hudba 21. století. Těžko zařaditelná do jakékoli škatulky, těžko pojmenovatelné formy, což skladatel v krátké diskusi s posluchači deklaroval jako záměr. Nejodbornější stanovisko, kterého jsem schopen, zní: líbilo se mi to.

Sólové hlasy jsou baryton a mezzosoprán. Oba sólisté, Roman Janál i Karla Bytnarová zřejmě měli svůj den a skladba jim vyloženě sedla. Romana Janála jsem vždycky slyšel zpívat dobře, ale tak dobře, jako včera, ještě nikdy. Paní Bytnarová má hlas, který k postavě nešťastné ženy, trochu dryáčnicky si stěžující na manžela, moc dobře pasuje, krásnou barvu hlasu i v pianu a kromě toho podala i herecký výkon. Což hlavně ve chvíli, kdy, shlížeje na distinguovaně sedícího a na svůj part čekajícího Romana Janála ve fraku, zpívala o šaškovském oděvu svého muže, nepůsobilo úplně patřičně. Těžko ovšem říct, je-li někde chyba. Přece jen je to kantáta a nikoli opera... Pražský filharmonický sbor, který mě před několika měsíci nemálo zklamal v Holstových Planetách, byl tentokrát perfektní.

Sachsův text je ve své prostotě a stručnosti místy geniální. Nadchl mě hned úvodní verš přednesený a v průběhu skladby několikrát opakovaný sborem: „Ty, ženo, mlč a poslouchej!  / Když blázen hopsá, tak mu hrej.“ Okamžitě mi to připomnělo stejně geniální výklad o Pavlovově reflexu, kde je podobně nenápadně zaměněná příčina a následek: jakmile pes začne slintat, přiběhne Pavlov a rozsvítí červené světlo – proto se ten reflex jmenuje Pavlovův.

Na závěr už jen technické údaje. Sólisty večera byli Ludmila Vernerová (soprán; Suk), Karla Bytnarová mezzosoprán; Kukal), Roman Janál (baryton; Kukal, Suk) a Jan Janda (bas; Suk). Zpíval Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jakub Zicha), hrála Filharmonie Hradec Králové, dirigoval Ondřej Kukal.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90