Jsou tam žáby taky?

pátek 14. březen 2014 12:57

Listovnice červenooká
Carey J. Balboa

aneb Astronomie v Nerudově poezii XX. Dnes naposledy se utkáme s 22. Písní kosmickou, v níž z hlediska koncentrace astronomie dosahuje sbírka svého maxima.

XXII.

Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.
„Jen bychom rády věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsouli tam tvoři jako my,
jsouli tam žáby taky!“

Seděly žáby v kaluži je víc než píseň. Má strukturu symfonické básně. Po expozici, jež nás uvádí mezi žáby poslouchající přednášku o vesmíru, se vystřídá několik témat. Hvězdáři, Slunce, trochu rozverná pasáž o kometách, myšlenkově mohutná část o hvězdách. A náhle přijde zlom. Jediné slovo „umlknul“ nás uvádí do chvíle ticha.

Slyšíme ještě dozvuk tónů předchozího tématu a jasně cítíme to napětí šuškajících posluchačů – sem patří pianissimo. Žabákova výzva k položení dotazů odstartuje finální úder ve forte: „jsou-li tam žáby taky!“

Ta otázka s vykřičníkem je zcela na místě. Můžeme se zaklínat Occamovou břitvou, můžeme mlžit o seriózním a objektivním výzkumu, ale nakonec musíme přiznat, že praotcem všech našich myšlenek, jež se vážou ke kosmickému výzkumu, je přání zjistit, jsme-li ve vesmíru opravdu tak sami, jak to na první pohled vypadá.

Vlastně i na druhý či třetí pohled. Když se totiž podíváme do historie, zjistíme jednu tristní skutečnost. Od optimistického a prakticky automatického předpokladu, že ty jiné světy, o nichž filosofoval Giordano Bruno a jejichž existenci potvrdili na začátku 17. století Johannes Kepler a Galileo Galilei, jsou obydlené, jsme to ve 21. století dopracovali k hledání míst, kde se život mohl vyskytovat alespoň v dávné minulosti a alespoň na mikrobiální úrovni.

Johannes Kepler ve svém spisu „Sen, neboli Měsíční astronomie“, jejž vydal až po autorově smrti jeho syn (roku 1631), ale jehož základ zřejmě Kepler napsal už v roce 1608, popisuje mimo jiné, jak se živí tvorové na Měsíci přizpůsobili extrémním výkyvům teplot a pomalému střídání dní a nocí. V 19. století, tedy v době Nerudově, byla přijímána teorie o tom, že planety vznikají postupným oddělováním od Slunce. Viz kapitola Laplaceova hypotéza.

Součástí tohoto pohledu na svět byla i myšlenka, že čím je planeta vzdálenější od Slunce, tím vyspělejší život se na ní vyskytuje. Domněnka, že vyšší vyspělost civilizace na Marsu se projevuje tím, že Marťani musí zavlažovat pomocí vody přivedené uměle budovanými kanály, protože si rovníkové oblasti vybydleli, je pozoruhodně moderní, i když pochází z 19. století. Tzv. kanálová horečka za pár desetiletí přešla, ale ještě na začátku třicátých let minulého století se předpokládalo, že například na Venuši je život na úrovni pozemských prvohor či začátku druhohor a v polovině 20. století měřil akademik Gavril Adrianovič Tichov spektra měnících se tmavých skvrn na Marsu a dokazoval, že jde o sezónní změny vegetace. Přišel i na to, že spektrum skvrn na Marsu nejlépe odpovídá reflexnímu spektru modré kanadské jedle, což znělo naprosto logicky, neboť Mars je dále od Slunce než Země, a tudíž jsou na něm nižší teploty a lépe se daří severským druhům rostlin.

Akademik Tichov nebyl žádný cvok, nad jehož pošetilými nápady by bylo snadné se pousmát. Doba byla taková, že přání najít život jinde než na Zemi bylo otcem všeobecně rozšířené myšlenky, již se akademik Tichov pokoušel svým výzkumem podpořit. Mimochodem, metoda reflexní spektroskopie, kterou používal, se ve výzkumu Marsu uplatňuje dodnes. S její pomocí analyzují horniny rudé planety kosmické sondy. Cíle se však za posledních 50 let značně zmenšily.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století sondy vyslané k Marsu ukázaly, že na povrchu je poušť, písek a kamení. Žádné rostlinstvo. Pokusy najít projevy života alespoň na úrovni bakterií nepřinesly jednoznačné výsledky. Dnes už na Marsu nehledáme život. Nehledáme už ani vodu potřebnou pro život podobný pozemskému. Zoufale hledáme geologické stopy po působení vody v minulých miliardách roků, abychom vykřesali naději, že v dávných dobách se mikrobiální život na Marsu vyskytovat mohl.

Místo přistání sondy Viking 1 na Marsu (1976)

Poušť, písek a kamení v místě přistání sondy Viking 1 na Marsu v roce 1976 (zdroj: nssdc.gsfc.nasa.gov)

Tvrdší dopad na dno naše naděje na nalezení života mimo Zemi ani prodělat nemohly. Ale zdá se, že se od toho dna přece jen odrážíme. Někteří astronomové dnes za nejnadějnější místo pro hledání života na mikrobiální úrovni považují Jupiterův měsíc Europu. Slibný je Saturnův měsíček Enceladus. Na obou těchto tělesech jsme našli vodu a zdroj energie – v obou případech jsou to slapové síly, jimiž na své měsíce působí planety. Na Enceladu sonda Cassini detekovala organické látky.

Hmotnostní spektrum výtrysků z povrchu Enceladu

Spektrální analýza látek, jež se uvolňují z prasklin na povrchu Saturnova měsíčku Enceladu. (zdroj: NASA / JPL / SwRi)

A co je důležitější: jak víme z kapitoly Dětí jako smetí, astronomové dnes jako na běžícím pásu objevují exoplanety – planety, jež obíhají okolo cizích sluncí. Známe jich více než tisíc, známe celé planetární soustavy. Můžeme si dovolit říci, že vezmeme-li kteroukoli hvězdu na obloze, je velká pravděpodobnost, že bude mít planety. Víme, že mezi nimi jsou i planety podobné Zemi. Bylo by hodně zvláštní, kdyby na některé z nich život nebyl.

Prosím, nezaměňujme život ve vesmíru s bytostmi s tykadly, většinou zeleného zbarvení, jež nás navštěvují v talířích či jiných typech nádobí. To jsou pohádkové bytosti. My dnes neuvažujeme o pohádkách či snech. Astronomové už teď vyvíjejí přístroje, které budou v blízké budoucnosti schopné najít projevy života na exoplanetách. Už dnes dokážeme analyzovat atmosféry cizích planet. Na atmosféře Země se život podepsal například nápadným nedostatkem oxidu uhličitého, přebytkem kyslíku, přítomností oxidů dusíku, metanu; pokud najdeme planetu v jejímž spektu odhalíme znaky života (biosignatures) – vodu, ozon, oxidy dusíku a metan – a navíc v takzvané obyvatelné zóně své mateřské hvězdy, budeme smět prohlásit, že se na jejím povrchu s vysokou pravděpodobností vyskytuje či vyskytoval život.

Spektrum atmosféry exoplanety HD 209458b

Spektrum atmosféry planety HD 209458b (zdroj: Spitzer Space Telescope)

Nepoznáme, jde-li o vyšší živočichy, rostlinstvo nebo bakterie. Nepoznáme ani to, jestli ten život již nezanikl a nezůstala jen stopa v atmosféře. Ale odpověď na otázku jsou-li tam žáby taky, to bude. A s (opatrným) vykřičníkem!

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90