Výstavní neděle

neděle 7. červenec 2013 23:23

Dnes byl opravdu nádherný den. Slunce nádherně hřálo, ale ne zas tak moc, aby se tomu muselo říkat vedro, Staré město pražské bylo plné ruských turistů (sem tam obligátní Japonec), ale ne tak moc, aby se mezi nimi nedalo projít. Věnoval jsem to krásné nedělní odpoledne zkoumání Ducha látky, Křiku paviánů a výstavě „toho Inda“.

Tedy popořádku:

Výstava Duch látky před více než pěti hodinami skončila. Konala se ve 2. patře Staroměstské radnice a vešla se do tří (malých) místností, tak si ji snad mohu dovolit nazvat komorní. Autor, Evžen Šimera, nechává malovat gravitaci, což je mi jako fyzikovi velmi sympatické. A na této výstavě prezentoval díla, na nichž experimentoval s kapalným dusíkem a suchým ledem. Odbočka mimochodem: na webu Galerie hlavního města Prahy se píše, že používal tekutý dusík, což je poněkud nepřesné. Mezi tekutiny totiž patří kapaliny i plyny. Z kontextu je zřejmé, že Evžen Šimera pracoval s dusíkem v kapalném skupenství.

Ale zpátky k zážitku z výstavy. Také s kapalným dusíkem fyzikové rádi pracují, zvlášť když chtějí zaujmout pozornost. Dusík je neodmyslitelnou součástí snad všech fyzikálních show. Když jsem loni z jedné takové podařené akce domů přinesl termosku se zbylým dusíkem (až to budete zkoušet, nechte ji prosím otevřenou, aby z ní nevzniklo podobně výbušné abstraktní dílo, jaké prezentoval autor na zmíněné výstavě), umístily to děti na stupnici „hustoty“ pořádně vysoko. Ponořit ruku do kapaliny o teplotě -196 °C (prstýnky sundat!), nebo si ji lít na ruku a sledovat, jak překotně vře (do dlaně ji radši neberte), zanořit do nádoby brčko a sledovat ten gejzír, který šumí, praská a vystřikuje až do stropu, aby vzápětí zmizel dřív, než dopadne na zem, zmrazené brčko poté rukou rozdrtit na jemný plastový prášek, nebo jediným stiskem dlaně najemno „nakrájet“ během zlomku sekundy takovou zásobu petrželky, se kterou byste „na nože“ zápasili aspoň půl hodiny, a když už nevíte co by, přilít trochu vody a udělat takovou mlhu, že by se v ní ztratila i opravdová čarodějnice – to všechno musí být pro jen trochu emocionálně založeného člověka skutečně mystický (anebo alchymistický?) zážitek. Snad mi pan doktor Šimera odpustí, když použiju obrázek, kterým GMHP na výstavu lákala, aby bylo vidět, o čem se to tady bavíme:

Evžen Šimera: Duch látky

Klik na obrázek vede na stránky GHMP, kde se dozvíte více.

Ze Staroměstského náměstí to je jen kousek do Rudolfina, kde jsou vystaveny obrazy Raqiba Shawa. Když jsem po paní pokladně chtěl vstupenku a pokusil jsem se odhadnout výslovnost umělcova příjmení podle jeho slavnějšího jmenovce (G.B.), opáčila: „Jo, na toho Inda“. Také uvaděč ve foyer Rudolfina mi poradil, že „toho Inda“ najdu nahoře. Podobně, jako je zřejmě obtížné vyslovit jméno umělce narozeného v Kalkatě, vystudovaného a tvořícího však v Londýně, je prakticky nemožné vyslovit, co je na výstavě k vidění. Právem se texty o výstavě odkazují na Hieronyma Bosche, odkazují k němu přímo i názvy některých obrazů. Díla jsou to převážně monumentální nejen svými rozměry. Jsou vyvedena pastely, emailem, třpytkami a bižuterií na papíře. Oči přecházejí a nevědí, kam se dřív dívat. Zblízka vidí spousty jemných propracovaných detailů, z dálky se ze záplavy barev vynořují (bizarní) bytosti, které tam ještě před pár minutami nebyly. Jeden obraz by člověk mohl prohlížet celý den a pořád by nacházel nové detaily. Některé obrazy pojaté jako suity se skládají až z 12 samostatně zarámovaných částí, které teprve pověšeny s milimetrovou přesností dávají dohromady smysluplný celek. Na ty už by člověk potřeboval dva dny. Některé obrazy, které spolu jednoznačně korespondují, jsou pověšeny na protilehlých stranách sálu – ty by si člověk nejraději přenesl k sobě, aby mohl porovnávat symetrie a hledat odlišnosti. Katalog (za 650,- Kč jsem neodolal), kde jsou takové korespondující dvojice hned za sebou, a můžete do něj zírat třeba celý zbytek života, věc neřeší. Třpytivost a zářivost barev originálu žádný tisk nenapodobí. Navíc, zkuste vměstnat dojem z obrazu, jenž má na délku 9 metrů do knížky menší než monitor laptopu. S tou „bestiální energií“ a „silným erotickým, až sadomasochistickým podtextem“ inzerovaným v textech a recenzích o výstavě, to není až tak horké. Troufl bych si na výstavu vzít i děti. Navíc ta podivná zvířátka typu buldohout, psohout, hyenohout nebo sokolverka jsou docela roztomilá. Bytosti konstruované podle vzoru kentaurů a gryfů, ale s tělem teropodního dinosaura, hrudí člověka a hlavou podivné kočkovité šelmy, na své pojmenování zřejmě ještě čekají.

I tady si dovolím obrázek stažený bez dovolení z webu Rudolfina. Snad to projde, když jsou navíc Lidovky hlavním mediálním partnerem (což mě trochu zarazilo, protože jsem výstavu vzal v potaz díky tiskovině vlastněné úplně jiným miliardářem, ale asi čtu nepozorně):

Raqib Shaw - Galerie Rudolfinum

Cestou zpátky jsem se vrátil do Galerie hlavního města Prahy, ale do jiné budovy. V Colloredo-Mansfeldském paláci je, opět ve třech místnostech, takže zase komorní, výstava Jiřího Davida. Renomé výtvarníka a název výstavy – Křik paviánů – je lákadlo, kterému se těžko vzdoruje. Přehnaná očekávání proto byla zřejmě příčinou mého prvotního zklamání. Šedivé hromádky betonu na hnědošedém malířském plátně působí trochu fádně. I ty dráty do betonu (někteří mí příliš otrlí spolužáci tak kdysi hodnotili končetiny dívek, ale to jsem na mysli neměl) jaksi patří i v případě, že se tomu neříká umění. Myšlenka, že takových uměleckých děl jsem při pokusech o drobné domácí stavební úpravy, včetně neumětelsky provrtaných zdí, nadělal sám dost, mě začala opouštět u obrazu se skleněnou růží a stonkem s trny uvězněnými v betonu. Armádní kapesníky přilepené betonem k plátnu jsou docela vtipné. Obrázek si tentokrát odpustím – betonový kravinec si asi umíme představit všichni.

Po přečtení doprovodného textu jsem o výstavě začal smýšlet jinak. Není to tak úplně dobře. Výtvarná díla by neměla potřebovat doprovodné texty, ale přesto doporučuji ta čtyři patra Colloredo-Mansfeldského paláce zdolat. Třeba vás tam taky něco napadne.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90