O kolik blíž?

úterý 2. duben 2013 19:13

Oblaky Země jsou synové tkliví
foto Jan Veselý

aneb Astronomie v Nerudově poezii XVI. Tentokrát nejprve jednu píseň ponechám bez rušivých komentářů – v Nerudově sbírce jsou pasáže, které si to prostě zaslouží. A pak, stejně jako v minulých kapitolách nerudovské série, spojím dvě písně dohromady.

V devatenácté písni nás Jan Neruda vznešenou a niternou lyrikou nenápadně vede k zamyšlení nad křehkostí naší existence a našeho místa (ve smyslu prostorovém i časovém) ve vesmíru, či chcete-li v Univerzu, hodí-li se vám k velkým myšlenkám pateticky znějící cizí slovo, i když je to totéž:

XIX.
Oblaky Země jsou synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobné vrásky,
mladí jí líce a svěží jí vlásky,
ve světův závratně vířivém honu
od věků přes věky do časův skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.
Oblaky, oblaky, labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy –
zdravím Vás, zašlosti, přišlosti lidská!

Za spojení dalších dvou písní může sám Jan Neruda. Písně nesoucí pořadová čísla 20 a 21 spoutal dohromady tak, že je opravdu nelze odtrhnout. Vyzval v nich lidstvo k opuštění rodné hroudy – z tohoto úhlu pohledu byla devatenáctá píseň nezbytnou přípravou. Zdá se, že básník moc dobře ví, jak snadno lidé zapomínají, odkud vzešli. Ale vydejme se konečně spolu s Nerudou bez nostalgie ke hvězdám.

XX.
(Mluvíval člověk:)
Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
mně skromnost má jazyk víže –
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
Já Slunci a Siriu říkám „Ty“,
a ony? – vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.

XXI.
(A mluví člověk:)
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“
My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

Dvacátá píseň je jednoznačnou oslavou společenských změn souvisejících také s rozkvětem racionální vědy od 17. století přes období osvícenství a francouzské revoluce; dvacátá první pak kromě rozvoje vědy a průmyslu v jinotaji skrývá obrození českého národa, jak jsme se učili v hodinách češtiny, a ve třetí dimenzi pojednává nejen o emancipaci rozumové či technické, ale také o posílení sebevědomí lidstva (ducha lvi).

Setřesme však ten patos, byť do jisté míry nezbytný a oprávněný, a podívejme se čistě technicky a bez emocí, zda jsme dokázali naplnit básníkovu vizi. Jsme blíž?

Ve druhé polovině 20. století jsme podnikli docela nadějné kroky. Necelé čtyři roky po první umělé družici Země dokázal Jurij Gagarin přežít jeden (téměř celý) oblet okolo Země nad hranicí atmosféry, o osm let později přistáli první lidé na Měsíci. Začali jsme, my hrdobci, mluvit o dobývání vesmíru a sami sebe jsme přesvědčili o tom, že hrouda už naše nohy nevíže.  Měli bychom si však uvědomit, že přílišné sebevědomí v tomto případě není zcela na místě. Všiml jsem si toho, že mnozí lidé mají za to, že kosmonauti na oběžné dráze, například v Mezinárodní kosmické stanici, jsou ve stavu beztíže proto, že jsou už tak daleko od Země, že na ně nepůsobí gravitační síla. Tuto zavádějící představu lze snadno nabourat otázkou: Co tedy stanici nutí okolo Země obíhat, když na ni nepůsobí zemská přitažlivost?

Na povrchu Země můžeme gravitační přitažlivost popsat tíhovým zrychlením, jehož hodnota je 9,8 m/s2. Ve výšce přibližně 350 kilometrů nad zemským povrchem, kde se pohybuje Mezinárodní kosmická stanice, můžeme přitažlivost Země popsat gravitačním zrychlením (veličina dostatečně příbuzná s tíhovým zrychlením, aby byla k porovnání použitelná) o hodnotě 8,5 m/s2. To není o mnoho méně – kosmonauty tedy hrouda víže pořádnou silou. Řešením problému stavu beztíže na oběžné dráze je odstředivá síla, která kompenzuje dostředivou sílu gravitační.

Dokonce i při letech na Měsíc nezískaly kosmické lodi Apollo rychlost dostačující k opuštění gravitačního pole Země. Ve skutečnosti se pohybovaly po hodně protáhlé eliptické dráze okolo Země, jejíž nejvzdálenější bod (apogeum) se nacházel ve vzdálenosti Měsíce. Díky tomu, že okamžik startu byl vypočten tak, aby se kosmická loď v apogeu s Měsícem skutečně setkala, stačilo pak pomocí raketových motorů jen vhodně přibrzdit, aby si ji Měsíc přitáhl a loď se ocitla na oběžné dráze kolem něj. Kdyby se brzdící manévr u Měsíce neprovedl, loď by se po své eliptické dráze zase vrátila k Zemi. Při smolné výpravě Apolla 13 se to nakonec úspěšně odzkoušelo v praxi.

Dál než na Měsíc se lidstvo zatím nedostalo. Jak směšně málo to je, si lze dobře uvědomit na naučné planetární stezce, jež se nachází například v okolí královéhradecké hvězdárny. Planetárních stezek je však i u nás několik, v Evropě jich potkáte desítky. Jde vlastně o model Sluneční soustavy, v němž jsou jednotlivá stanoviště naučné stezky rozmístěna v místech odpovídajících vzdálenostem planet od Slunce v určitém měřítku. Velikosti těles jsou znázorněny ve stejném měřítku jako vzdálenosti. Nejnázornější je měřítko 1 : 1 miliardě. Slunce je pak reprezentováno koulí o průměru téměř 1,4 m, Země kuličkou, jež měří 12 milimetrů, Jupiter má „impozantních“ 15 centimetrů. Zemi od Slunce v tomto modelu dělí 150 metrů, Měsíc se od Země nachází ve vzdálenosti 38 centimetrů. Mezinárodní kosmická stanice by se nad modelem Země na planetární stezce tyčila ve výšce 35 setin milimetru! Při pohledu zpět na desítky metrů vzdálenou Venuši a kupředu na v dáli se ztrácející Mars soudného člověka veškerá hrdost nad dobýváním vesmíru přejde. Mimochodem, nejvzdálenější planeta Sluneční soustavy – Neptun – je na planetární stezce v miliardovém měřítku 4,5 kilometru od Slunce; kdyby měla stezka obsahovat i zastávku s nejbližší sousední (troj)hvězdou v Kentaurovi, museli bychom ji umístit do vzdálenosti 40 tisíc kilometrů – neboli bylo by třeba obejít celou zeměkouli.

Měsíc a Země na planetární stezce - foto Mirek Brož:

Měsíc a Země na planetární stezce - foto Mirek Brož

Pokud bychom mluvili o robotickém průzkumu vesmíru, měli bychom k hrdosti důvodů o něco málo více. Na Mars už létají kosmické sondy celkem běžně, i když, pokud jde o úspěšné pokusy o přistání či alespoň navedení na oběžnou dráhu okolo rudé planety, Mars „na body“ stále ještě vede. Nejvzdálenější místo, kde lidskou rukou vyrobená sonda přistála, je Saturnův měsíc Titan. To už mluvíme o vzdálenosti přibližně 1,5 miliardy kilometrů od Země. Sondy Pioneer 10 a 11 a především Voyager 1 a 2, vyslané ze Země v sedmdesátých letech minulého století, byly schopné se vymanit nejen z gravitačního pole Země, ale podaří se jim uniknout i z gravitačního působení Slunce. Nejdále je Voyager 2 – momentálně téměř 17 miliard kilometrů od Slunce, každou sekundu se vzdálí o dalších 16 kilometrů – o němž se vědci akademicky přou, zda už opustil Sluneční soustavu nebo ještě ne. Rozhodujícím faktorem má být směr, ze kterého sondu zasahují elektricky nabité částice. Až začnou převažovat ty, jež přicházejí z okolního vesmíru, nad částicemi slunečního větru, bude Voyager v mezihvězdném prostoru. K nejbližší další hvězdě (kdyby k ní mířil) mu však bude scházet ještě dalších 40 tisíc miliard kilometrů!

Ačkoli za nás Jan Neruda před 135 lety mnohé sliboval, o moc blíž jsme se ke hvězdám nedostali. A navíc se lety okřídlených kosmických lodí ukázaly být slepou uličkou (byť si raketoplány programu Space Shuttle jako vrcholné technické výtvory své doby zasluhují obdiv) a kosmonauti se vracejí do dopravních prostředků, jež jsou spíše konzervami na lidi. Z této perspektivy se nezapomenutelná parodická diskuse o tom, co nebo kdo je to ten „hrdobec“, z filmu Marečku podejte mi pero, jeví jako naprosto přesný popis reality.

Předchozí díly seriálu: O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika | Éter | Kolem čeho? | Pohled do hlubin času | Hvězdné mládí | Stella Proxima | Dětí jako smetí | Ach, to sčítání! | Laplaceova hypotéza | Až přijde jeho hodinka | Stvoření světa | Drtivý dopad | Ňadra dmoucí | Povodeň na Měsíci

 

Nerudovy Písně kosmické cituji z České elektronické knihovny.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90