Povodeň na Měsíci

středa 13. březen 2013 13:13

aneb Astronomie v Nerudově poezii XV. Stejně jako v minulé kapitole odkrývání astrofyzikálních základů Písní kosmických, i tentokrát probereme hned dvě písně najednou. Jan Neruda se uprostřed své sbírky ne a ne odpoutat od Měsíce.

XVII.
Měsíček že je mrtvý muž?
A jeho pilné zaměstnání
při svaté lidstva osvětě?
Pak není širém ve světě
nad takové skonání!
Chtěl bych, až jednou dokonám,
– odpusťte hvězdné touze –
jak Měsíc svítit lidstvu dál –
tak dlouze – ach tak dlouze!

Sugestivní otázkou „Měsíček že je mrtvý muž?“ se Neruda vrací k tomu, že Měsíc neúnavně slouží jako osvětlovací těleso. To už jsme zkoumali v kapitole Stvoření světa. A pokud jde o přání „jak Měsíc svítit lidstvu dál – tak dlouze – ach tak dlouze!“, pak sama existence tohoto seriálu je, doufám, alespoň skromným důkazem, že básník dosud vytrvale svítí. Mají-li „tam nahoře“ wifi zdarma, snad se o tom na internetu dočte.

XVIII.
Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvé mnichů,
jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.
Střídají se v svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček:
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,
nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích, s třesknou hudbou hromů –
mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavě v černém visí nebi,
dolů s něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů s něho prší,
ohně okeán se dolů lije –
mrtvá půda příšerně se šklebí,
z žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.
Kdyby bylo oko tam živoucí,
-----------------------------------------------
jediné je zžehne slunce políbení,
ale není tam to oko – není!

A ta noc – to hrob v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.
Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějné bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé leby,
jak když z černé země bílé svítí kosti.
Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
jedním dechem plamy v ledy tvrdí –
zima, zima, mráz až v báj rostoucí –
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce – není!

Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
-----------------------------------------------
Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří –
Měsíčku, by bylo citného Ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.

Píseň „Měsíc mrtev“ svou úvodní větou zdánlivě popírá tu předchozí. Jde v ní ale o něco jiného. Precizně popisuje důsledky skutečnosti, že Měsíc nemá atmosféru. Je zřejmé, že básníkovi je příčina citovaných jevů jasná, ale čtenářům ji neodhalí – nechává nám prostor k přemýšlení. Zkusme tedy zapřemýšlet.

Den a noc se na Měsíci vystřídá za 29,5 dne pozemského. Při pohledu ze Země tomu říkáme střídání fází a doba, za niž Měsíc vystřídá všechny tvary, které umí, dala vzniknout kalendářní jednotce, kterou v češtině nazýváme stejně jako to světlo na obloze – měsíc.

Krátká odbočka: v učebnicích pro základní školy se už téměř 40 let tvrdí, že fáze Měsíce se vystřídají za 28 dní, což se děti pod vedením paní učitelky také poctivě naučí nazpaměť. Mám podezření, že to vzniklo v době, kdy nová koncepce střídala ve školách starou antikoncepci. Základní škola se zkracovala z devíti na osm roků, a fáze Měsíce se ocitly v učebnicích pro 4. třídy. Aby toho na ty ubohé dětičky nebylo moc, „zjednodušila“ se celá věc tvrzením, že mezi jednotlivými hlavními fázemi – novem, první čtvrtí, úplňkem a poslední čtvrtí – uběhne vždy přesně týden, tedy 7 dní, a celkem to dá krásně zaokrouhlených 28 dní.  Že to nesouvisí s „objektivní realitou“, kterou se tehdejší učebnice pedagogiky zatížené jedinou správnou ideologií zaklínaly snad na každé druhé stránce, tenkrát nikoho nevzrušovalo. A zůstalo nám to do dneška. Na otázku: „Za jak dlouho vystřídá Měsíc všechny fáze?“ děti buď okamžitě vypálí těch 28 dní, nebo komicky tápou: „Týden? Rok? Čtrnáct dní?“ Souvislost s kalendářním měsícem jim jaksi uniká. Na první pohled jde o detail, ale na světě jsou i jiné než sluneční kalendáře. V židovském, muslimském, čínském a mnoha dalších kalendářích není měsíc jen poloprázdné slovo – je to základní jednotka kalendáře, která se počítá podle střídání fází, vlastně dní a nocí, na Měsíci. Proto jsou tyto kalendáře označovány jako lunární (židovský je lunisolární).

Kvůli absenci atmosféry tam, jak píše Neruda, „Slunce žhavě v černém visí nebi“ a hvězdy tam „planou bez rozkoše, bez hravosti, chvějné bez sladkosti“. Básník už nedodává, že pro astronomy je to vlastně ráj. Chvějící se vzduch, který na Zemi způsobuje třpyt hvězd opěvovaný básníky a obdivovaný milenci, způsobuje rozmazání obrazu, s nímž astronomové nákladně a pracně zápasí (jak jsem popsal v kapitole Adaptivní optika) a sní o observatoři na Měsíci. Modrá barva naší oblohy, v níž se ve dne hvězdy úplně ztratí, je způsobena rozptylem slunečního světla. Kyslík v atmosféře mimořádně dobře rozptyluje modrou barvu. Východ a západ Slunce na Měsíci opravdu nezdobí červánky. Mimochodem, na Marsu, kde má díky odlišnému složení atmosféry denní obloha barvu hnědooranžovou, doprovázejí východy a západy Slunce modránky. Na Měsíci nic. Ráno rovnou ostré sluneční světlo. Bez rozednívání, které by předem ohlašovalo blížící se den – není atmosféra, není ani rozptyl světla. Z našeho pozemského pohledu to znamená, že terminátor (hranice mezi světlem a stínem) je na Měsíci dokonale ostrý a povrchové útvary v jeho blízkosti k radosti astronomů vrhají dlouhé stíny zvýrazňující reliéf. Všimněme si, že Jan Neruda nezapomněl ani na to, že ve vakuu se nešíří zvuk: „Jeho krok je němý, bez pospěchu, nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů.“ Zvuk motorů raket startujících z Měsíce se ozývá jen ve špatných sci-fi filmech (tj. úplně ve všech s čestnou výjimkou Kubrickovy a Clarkeovy Vesmírné odysey) a ve videospotech, které produkuje NASA. Asi tvůrci nečetli Nerudu.

 Západ Slunce na Marsu fotografovaný sondou Spirit

Západ Slunce na Marsu 19. 5. 2005 fotografovaný sondou Spirit (photojournal.jpl.nasa.gov)

Ani v tom, že „mrtvá půda příšerně se šklebí, z žízní děsnou, zimničně horoucí“ se básník neplete. Během dlouhého dne se teplota měsíčního povrchu snadno vyšplhá přes 100 °C, v noci pak klesá téměř k -180 °C. Rozdíl bezmála 300 stupňů mezi denní a noční teplotou je dán nejen délkou dne a noci, ale z podstatné části opět nepřítomností atmosféry. A přechod z horka do mrazu je velmi prudký – „jedním dechem plamy v ledy tvrdí“. Měsíční půda namáhaná tlakovými šoky vlivem vlastní tepelné roztažnosti a vystavená dopadům mikrometeoritů je doslova rozbitá. Geologové ji označují jako regolit, což je termín složený z řeckých slov rhegos a lithos – v překladu znamená kamenná pokrývka (nebo také houně či deka). Před prvními výpravami kosmických sond a lidí na Měsíc panovaly dokonce obavy, že by vrchní vrstva rozdrcená na velmi jemný prach mohla mít mocnost až několik metrů a přistávající kosmické lodi by do ní mohly zapadnout. Naštěstí se nakonec ukázalo, že vrstvička toho nepříjemného, ostrého a do sebemenší škvíry pronikajícího prachu měří jen několik centimetrů.

Stopa astronauta v měsíčním regolituStopa astronauta v měsíčním regolitu (starchild.gsfc.nasa.gov)

A jak je to s tou „žízní děsnou“, k níž se Jan Neruda vrací ještě ve verších „A ta noc – to hrob v svém rozšklebení! / Bez rosy noc, jež by vandrovníku / perel do kadeří navěsila?“ Opět pravda pravdoucí. Pokud jde o rosu, ta se bez dostatečného atmosférického tlaku vytvořit nemůže. Na Měsíci se kvůli absenci atmosféry může voda vyskytovat jen jako led nebo plyn, tedy pára.

Další odbočka: Vodní pára je bezbarvý (čirý) plyn. To, co se vznáší hospodyňce nad hrncem vroucí vody, je mlha – jemné kapičky vody v kapalném, nikoli plynném skupenství. Pravda, stoupají proto, že je s sebou z hrnce unáší unikající plyn (pára), ale ten sám o sobě vidět není. Erudované hospodyňky tedy vědí, že přijde-li řeč na pomoc v kuchyni či úklid domácnosti, manžel mizí jako mlha nad hrncem. Jako pára mizí jen ryzí nevzdělanci.

Kolik vody, přesněji ledu, se v měsíčním regolitu dá najít? V letech 2009 a 2010 zaplavily média zprávy o objevech vody v polárních oblastech Měsíce, v kráterech, jejichž dno není nikdy vystaveno slunečnímu svitu. Je na místě trochu přibrzdit optimistické nadšení. Sondy jako indická Chandrayaan nebo americká LCROSS prováděly na dálku z oběžné dráhy neutronovou spektroskopii – zachytávaly neutrony uvolněné z povrchu Měsíce a měřily jejich energii. Našly i takové energie, které vypovídají o tom, že v měsíčním regolitu existují z hydroxylové vazby (OH) nebo molekuly H2O. Rozlišit mezi nimi však nelze.

Oblast, v níž sonda Chandrayaan-1 detekovala molekuly vodyModrá barva vyznačuje oblasti, v nichž byly detekovány molekuly vody sondou Chandrayaan-1 (www.chandrayaan-i.com)

Koncentrace navíc není nijak závratná. Pojedete-li na Měsíc na dovolenou, brusle a sáně s sebou neberte, byla by to zřejmě zbytečná přítěž. Těch hypotetických 600 miliónů tun vodního ledu, které v kráterech poblíž severního měsíčního pólu údajně našla sonda Chandrayaan, je pravděpodobně ve formě drobných ledových krystalů rozptýleno v takovém množství horniny, že i v těch nejkoncentrovanějších „ledovcích“ půjde jen o několik promile vody. Voda přímo chemicky vázaná v minerálech měsíčního regolitu se vyskytuje v koncentracích 10 až 1000 ppm (částic v miliónu). Atacama, nejsušší poušť na Zemi, je proti tomu docela vlhké prostředí. Sahara je ve srovnání s tím bažina.

Při současném stavu poznání je však na místě nechat přece jen otevřená vrátka. Třeba se v okolí pólů jednou podaří nějakému robotu přímo hrábnout do vrstvičky špinavého ledu těsně pod povrchem, jako se to v roce 2008 povedlo sondě Phoenix na Marsu. Povodeň však na Měsíci určitě nehrozí.

A teď se, prosím, laskaví čtenáři, vraťte zpátky na začátek a přečtěte si Nerudovy verše ještě jednou. Je toho v nich mnohem víc než přesná astrofyzika. Je v nich poezie.

Předchozí díly seriálu: O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika | Éter | Kolem čeho? | Pohled do hlubin času | Hvězdné mládí | Stella Proxima | Dětí jako smetí | Ach, to sčítání! | Laplaceova hypotéza | Až přijde jeho hodinka | Stvoření světa | Drtivý dopad | Ňadra dmoucí

Nerudovy Písně kosmické cituji z České elektronické knihovny.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90