Absurdní (osobní) ozvěna prezidentské kampaně

pátek 22. únor 2013 21:05

Vehementně zdůrazňované češství zvoleného prezidenta, jež Miloš Zeman "dokládal" tvrzením, že se narodil v České republice, která však v roce 1944 vůbec neexistovala, mě přivedlo k zamyšlení nad tím, jak doba vymknutá z kloubů ve 20. století uprostřed Evropy šílela.

Zůstanu jen u vlastní nejbližší rodiny. Aniž bychom se kdy stěhovali více než o 100 kilometrů, žili jsme na území osmi států. Všechny moje babičky a dědečkové se narodili v Rakousko-Uhersku. Mnohonárodnostní monarchie měla za sebou pomlčkovou válku a po desetiletích jakés-takés stability, alespoň pokud se území týče, se na počátku 20. století začala drolit. Za masarykovské první republiky se nikomu z blízkých příbuzných nepodařilo učinit zářez do matriky, ale hned po odtržení Slovenského štátu a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se narodil můj táta (a o málo později také Miloš Zeman). Maminka se stihla narodit po válce ještě ve formálně demokratické Československé republice a já jsem přišel na svět v Československé socialistické republice. Pak už to šlo jak na toboganu. Československá federativní republika, další pomlčková válka, Česko-Slovenská federativní republika, odtržení Slovenské republiky kvůli vlastní hvězdičce na evropské vlajce, jak tehdy říkal Ján Čarnogurský. Moje děti se narodily už zase pod kopcem, v samostatné a demokratické České republice. Odstředivé tendence Moravy a Slezska byly, zdá se, naštěstí jen součástí folklóru 90. let minulého století.

Mimochodem, turbulence, které ten dějinný sešup doprovázely, se občas obtiskly i do historek, jež se u nás doma vyprávěly. Babiččino vyprávění o tom, jak svého milence ze strachu před domácími, u kterých tehdy sloužila, zastlala do postele, dokládalo až biedermaierovský (vím, že jsem o celé století vedle) klid první republiky. Babička se narodila na Vysočině (to je tam, kde se tak líbí Miloši Zemanovi) českým rodičům, ale Světová válka z ní udělala sirotka. Z jejího vyprávění vím, že český statkář, který se jí „ujal“ (nevím, nakolik to byl její příbuzný, ale mluvila o něm jako o „strýci Molákovi“) se k ní choval spíš jako otrokář než jako pěstoun. Její jihlavští zaměstnavatelé byli Němci a mám dojem, že práce u nich byla pro ni úlevou. Ještě větší úlevou pak bylo to, že po odestlání ukrytého milého se ukázalo, že domácím jeho tajné návštěvy u „jejich Fany“ vůbec nevadí. Pointa byla také v tom, že babička netajila svého milého před domácími kvůli tomu, že byl Čech, ale protože byl na vojně a ona se z nějakého iracionálního důvodu domnívala, že když ji doma načapou s chlapcem v uniformě, okamžitě ji vyhodí. Babiččin vztah k Němcům byl i po letech pozitivní. Na jejich vyhnání vzpomínala se smutkem v očích i v hlase. Když jsem viděl dokumentární záběry z fanatického vítání Hitlera jihlavskými Němci, bylo snadné sklouznout k povrchnímu závěru, že to vyhnání bylo zasloužené. Díky vyprávění babičky jsem ale pochopil, že ani tak vykloubená doba nebyla černobílá. Svědčí to tom i druhý příběh, který mi z babiččiných vzpomínek utkvěl v hlavě a musel se odehrát prakticky současně s odsunem – o ruském důstojníkovi, který se s jasným cílem sápal po sousedce, domnělé Němce. Zarazila jej její zoufalá slova o tom, že je Židovka.

Když jsem se na Vysočině v Jihlavě narodil já, zůstaly po Němcích jen špatně skrývané stopy. Kdybych se byl tenkrát ptal třeba na Březinovy sady, nevím, kolik jihlavských by mě poslalo správným směrem. Je to lesopark na strmém svahu nad jihlavskou ZOO a když tam babička chodila na houby a na maliny, chodila do „Hajlosa“ (při své chatrné znalosti němčiny vůbec nevím, jak by se to správně psalo) a já jsem tam v zimě pěstoval cyklokros. Kdyby tam v sedmdesátých letech nepostavili to panelové sídliště, které část Hajlosa ukrojilo, kdyby se tam babička nepřestěhovala do přiděleného bytu a kdyby po převratu v roce 1989 nebyla ulice Antonína Zápotockého vlastně zrušena a celé sídliště nedostalo jednotnou adresu Březinovy sady, nikdy bych se asi oficiální název Hajlosa nedozvěděl. Musím přiznat, že vlastně nevím, jestli před rokem 1989 neměl ještě nějaké jiné, ideologicky „vhodnější“, jméno.

Ačkoli jsem se narodil na Vysočině a rád jsem tam za babičkou často jezdil (takže chápu, proč se tam Pražákovi Miloši Zemanovi tak líbí), doma jsem v polabské placatině (odkud Pražák Miloš Zeman, vyzývající voliče „nedovolte, aby prezidenta zvolila Praha“ pochází). V Hradci Králové se totiž (za toho Protentokrátu, jak jsem už napsal) narodil můj táta. Jeho příběhy o turbulencích doby jsou spjaty s vojnou. Na začátku tátovy vojenské služby se stát, jemuž měl přísahat věrnost, náhle přejmenoval na ČSSR, což mezi vojíny podle otcova vyprávění vyvolalo diskusi o tom, že nás asi Sovětský svaz anektoval a nejspíš to znamená Československá sovětská republika. Teprve za dva dny prý přijel nějaký soudruh z ústředního výboru ve výstředním úboru a na politickém školení jim vysvětlil, že se soudruhy dospěli k závěru, že socialismus už má u nás pevné základy, takže je třeba patřičně zprznit název republiky. A když si velký sovětský vůdce začal zahrávat s jadernými hlavicemi a raketami na Kubě, musel otec přesluhovat. Takže si odkroutil 2,5 roku a na vojně byli tenkrát nejen mazáci, ale i supermazáci. Socialismu to moc nepomohlo.

Moje příběhy, které budu vyprávět dětem až budou trochu větší, budou asi o těch ostnatých drátech, díky nimž jsem, stejně jako zvolený prezident, prožil celý život v České republice, i když se tak pořád ještě většinu mého života nejmenovala. Pohled na ně byl opravdu výmluvný. Zažil jsem jej coby student, když nás před prvním ročníkem a na jeho konci vyvezli na soustředění k jihočeské Albeři. Jako vášnivý cyklista jsem tam tenkrát se svým spolužákem Jardou působil coby údržbář bicyklů, neboť součástí kurzu byl i půldenní cyklistický výlet. Když jsme uvedli všechny stroje značky Liberta do pojízdného stavu, měli jsme až do další směny volno a jezdili po okolí. Kromě výhledů na dvojitý plot s ostnatého drátu obklopující pečlivě uhrabané pískoviště, jsme si jednou užili i nevšední situaci. Když jsme se od plotu vzdálili příliš hluboko do vnitrozemí, zastavil nás pohraničník, který měl u silnice strážní budku a systematicky zapisoval všechna vozidla směřující k (neprůchodné) hranici i od ní. Nějak jsme mu nepasovali do plánu, protože jsme se vynořili na kolech vlastně odnikud. Vysvětlování, že jsme už před třemi dny přijeli do ostře střežené zóny autobusem, a proto nemá záznam o tom, že by dva cyklisté jeli „tam“, chápal hodně pomalu. Ale pustil nás. Zpátky jsme nejeli po stejné silnici, takže doufám, že s těmi „fantomovými cyklisty“ neměl tenkrát na vojně nějaké zbytečné nepříjemnosti. Na stejném místě jsem měl ještě jeden sportovně-socialistický zážitek. Když na albeřském kurzu došla řada na orientační běh, podcenil jsem měřítko mapy, již jsme nafasoval na startu, 10x. Tak se stalo, že místo 100 metrů na jih, jsem uběhl celý kilometr. Že už asi první nebudu jsem pochopil při hledání té cesty, která měla odbočovat doleva. Místo ní se všude kolem rozprostírala přerostlá vysoká tráva a v ní jsem potkal plechového vojáka (socialismus v nejrozvinutějším stádiu zřejmě trpěl personální krizí). Ten mi sice neporadil, ale i beze slov jsem díky němu brzy dospěl k závěru, že cíl už asi nenajdu a bude lepší se otočit a vrátit se na start, než riskovat, že potkám nějakého méně plechového, zato více agilního vojína, který si za zadržení narušitele bude chtít vysloužit frčku.

Tohle povídání nemá pointu ani konec. Avizoval jsem zamyšlení a u něj taky zůstanu. Dějiny dál bezohledně frčí kolem. Moje děti určitě budou mít své příběhy, které ponesou svědectví doby. Mám jim přát aby byly méně nebezpečné a ošklivé jako dědův příběh z padesátých let, který nemám sílu nikomu vyprávět, a zároveň méně absurdní než ty moje, mých rodičů a prarodičů? Asi ano. Určitě ano.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90