Amnestie nebyla zlomyslností – Klaus je prostě diletant

středa 6. únor 2013 20:00

Tento článek je vlastně čtenářským deníkem o Diskrétní zóně – knižním rozhovoru Tomáše Němečka s Pavlem Rychetským. Závěr vyslovený v titulku Pavel Rychetský nevyslovil, kniha vyšla ještě před amnestií, ale po přečtení pasáže o dění krátce po prezidentské volbě z roku 2003, se právě tohle jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení jinak nepochopitelného činu.

Prosím ctěné čtenáře, aby tento text nepovažovali za recenzi knihy. Chtěl jsem zaznamenat pár pozoruhodných postřehů, které se hodí nezapomenout. Některé pasáže knihy vysvětlují mnohé politické události z nedávné minulosti, jiné provokují nové otázky.

Překvapivý je způsob, jímž se Pavlu Rychetskému dařilo odolávat totalitnímu režimu, zvlášť po podpisu Charty 77. Zatímco, alespoň v mém povědomí, prakticky všichni chartisté, nebyli-li v kriminále, byli alespoň vyhozeni ze všech povolání až na nejnižší pozice topičů a myčů oken, Pavel Rychetský byl podnikovým právníkem stavebního bytového družstva Pokrok! A popisuje, jak nutil socialistické podniky a režim dodržovat právo, byť deformované. Je uvěřitelné a zároveň obdivuhodné, že to dokázal „jen“ díky tomu, že je brilantní a obratný právník. Odstavce, v nichž vypráví o své vojenské kariéře, nepostrádají poctivé švejkovské rysy.

Kapitoly věnované období před a po listopadu 1989 jsou poučné, ale neodhalují nic dosud neznámého. Užitečný je tam především popis způsobu, jakým se zpočátku nakládalo se svazky StB před přijetím lustračního zákona, který, mimochodem, Pavel Rychetský považuje za špatný a přesvědčivě argumentuje proč. Vysvětluje i „případ Bartončík“. Pro osvěžení: jde o aféru z prvních demokratických voleb, kdy byla den před otevřením volebních místností zveřejněna zpráva, že Josef Bartončík, předseda lidovců, byl spolupracovníkem StB. Stranu lidovou to tehdy ve volbách srazilo na kolena a zůstala pachuť záměrného odstřelu nevinného politika. V nedávné přímé prezidentské volbě byla tato událost z roku 1990 připodobňována ke lživému útoku na Karla Schwarzenberga prostřednictvím inzerátu v Blesku zveřejněného v první den volby. Z Rychetského vzpomínek plyne, že Josef Bartončík tehdy patrně nebyl obviněn křivě.

Letošní prezidentské volby se Rychetského kniha dotýká i v mnoha dalších bodech. Hodně vysvětluje chování Miloše Zemana, a ačkoli do stejné stoky dvakrát nevstoupí ani zvolený prezident, je užitečné si Rychetského názor na něj a popis jeho politického stylu přečíst, abychom si udělali alespoň přibližný obrázek o tom, do čeho na příštích pět let jdeme. V mnoha směrech jsou Rychetského poznatky o Miloši Zemanovi uklidňující i pro nás, kteří jsme jej nevolili. Také popisuje prezidentskou volbu z roku 2003, kdy se prezidentem stal díky dohodě s komunisty a nedohodě uvnitř ČSSD Václav Klaus a ze stejných důvodů neuspěl Miloš Zeman. I Pavel Rychetský byl tehdy aspoň na chvíli ve hře. Za pozornost stojí jeho tvrzení, že kdyby jej býval podpořil Vladimír Špidla, předseda ČSSD, patrně by se Rychetský prezidentem (proti své vůli) stal. Namísto toho byl Rychetský, zřejmě podle předem připravených not, jmenován Václavem Klausem do funkce předsedy Ústavního soudu.

A v tomto momentě se v knize vynořuje průzračně prosté vysvětlení Klausovy amnestie. Cituji ze strany 200 a znovu připomínám, že kniha vyšla několik měsíců před letošní amnestií:

Už od Tomáše Garrigua Masaryka tu fungoval model, který nikdy nebyl plně v souladu s ústavou. To jest: prezident republiky přenesl kompetenci odmítání milosti na ministra spravedlnosti. Na ministerstvu byl speciální odbor milostí, který si vždy vyžádal spis od soudu, žádost zpracoval a zaslal na Hrad s doporučením. Pokud byla milost odmítnuta, sdělovalo to žadateli ministerstvo;  pokud byla udělena, oznámil to Hrad. Tak to fungovalo od roku 1918.

Václav Klaus tento model odmítl. Pamatuji se, že mi při jedné z prvních schůzek říkal: „To budeme zpracovávat sami, dovezte to sem.“ Namítal jsem: „Ale Václave, to jsou náklaďáky spisů! Žádostí chodí stovky a ke každé jsou tisíce stran spisových podkladů.“ On na to: „To my nepotřebujeme, nám stačí ten dopis. Přes víkend si sedneme v Lánech, jednu hromádku bude číst Jakl a poradci, jednu já a Lívia, my už si to vytřídíme i bez spisů.“ Nové žádosti už tehdy chodily přímo na hrad. [1]

Potud citát. A já dodávám, že tyto dva odstavce sice pojednávají o individuálních milostech, ale současně favorizují (těžko uvěřitelnou) možnost, že plošná amnestie vyhlášená dosluhujícím prezidentem nebyla promyšleným aktem s cílem zahladit stopy a udělat dlouhý nos. Zdá se, že to byla obyčejná hloupost. Výrok o tom, že o amnestii rozhodoval široký okruh tří lidí, je náhle docela uvěřitelný. Klaus je prostě naprostý diletant, který se sebevědomě pouští do čehokoli, čemu nerozumí (viz jeho dílo o modré, nikoli placaté planetě, nebo jak se ta slátanina jmenovala). A se sobě bytostně vlastní arogancí a suverenitou, podpořenou absolutoriem Vysoké školy účetnické a profesurou tamtéž, si myslí (pardon, vlastně ví), že všechno dělá nejlépe.

[1] Tomáš Němeček / Pavel Rychetský: Diskrétní zóna, Vyšehrad, Praha, 2012, ISBN 978-80-7429-300-9.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90