Šťoura

úterý 27. listopad 2012 20:48

Byl jednou jeden hodně zvídavý robot. Vypadal skoro jako pavouk na kolečkách, ale těch koleček měl jen šest, takže to určitě pavouk nebyl. Kuriozitou bylo, že měl navíc tak trochu dívčí jméno. Říkali mu, vlastně jí, Šťoura. To jméno se sice hodí stejně dobře pro ni i pro něj, ale většinou ji měli spíš za slečnu. Se svou nevyjasněnou identitou si ale Šťoura integrované obvody vůbec nelámala. Měla plné čipy, spektroskopy, kamery a chapadla práce na vzdálené a nehostinné planetě, ...

na kterou ji vyslali lidé. Trpělivě snášela mráz, vichry a prachové bouře a neúnavně vrtala, šťourala a zkoumala písek a kamení, kamení a písek, písek a kamení.  Nebýt robotem, asi by se z toho už dávno zbláznila. Protože ale byla robotem, snášela i odloučení od domova – než k ní dolehl rádiový šum jejích nejbližších přátel, trvalo to někdy i desítky minut. Její život ubíhal monotónně vyplněn pracovní rutinou sol za solem.

Až jednou…

Šťoura vyšťourala něco opravdu důležitého. S chvějícími se obvody odvysílala ta skvělá data na dalekou rodnou planetu. „Vlk žere ovce!“ volali Šťouřini přátelé a díky tomu se seběhli novináři. „Žere vlk ovce?“ ptali se novináři a díky tomu se seběhli lidé k internetu a novinám. „Ještě počkejte, pozítří řekneme, zda vlk žere ovce,“ citovaly noviny a internet Šťouřiny přátele. „Prozkoumej to znovu, SAMe!“ četli lidé na internetu a v novinách mínění skeptiků. „Vlk se nažral a ovce zůstala celá,“ opravil původní zprávu jiný Šťouřin přítel.

Jak to bylo doopravdy, se nikdo nikdy nedozvěděl, protože novináři i lidé se mezitím rozutíkali za jinými zprávami, které třásly planetou, a na opuštěnou Šťouru, dál pilně zkoumající písek a kamení a kamení a písek na vzdálené planetě, si už nevzpomněli.

A jaké plyne z této bajky poučení?

Když se objevila zpráva, že sonda Curiosity učinila na Marsu významný objev, nebylo to zdaleka poprvé, co astronomové s velkou pompou oznamovali, že oznámí něco velkého. Je za tím vidět zoufalá snaha na sebe upozornit v bitvě o pozornost médií, potažmo v bitvě o peníze. Zprávy dnes mají doslova jepičí život, a pokud z nich neteče krev, neozývají se exploze, jež zachvacují polovinu vesmíru či aspoň celou zeměkouli, nebo v nich nehrozí černá díra pohlcením nějaké planetární soustavy, čtenáře, posluchače ani diváky z letargie nevytrhnou. V tomto kontextu je ta přepjatá snaha zaujmout pochopitelná, obávám se ale, že kontraproduktivní. Zatím nikdy to nedopadlo dobře.  Vzpomeňme na podobně mohutně inzerovaný zásadní objev týkající se mimozemského života, z něhož se vyklubal okamžitě po zveřejnění zpochybněný výzkum bakterií z jezera Mono. Podobně rozpačitě vyzněla letos v říjnu snaha evropských astronomů – oznámení o chystané tiskové konferenci, na níž bude zveřejněn významný objev týkající se hledání planet mimo Sluneční soustavu, následovala po několika hodinách embargovaná zpráva o objevu Zemi podobné planety v trojhvězdě alfa Centauri, již zase druhý den stíhalo přiznání, že se tu informaci utajit nepodařilo, takže embargo se odvolává. Čtenáři pak stejně nechali tento bezesporu pozoruhodný objev prakticky bez povšimnutí.

Tlačit na pilu se prostě nevyplácí a vědci či popularizátoři vědy by na to měli dávat dobrý pozor. Mohlo by se totiž snadno stát, že až jednou opravdu přepadne stádo ovcí vlk, budou lidé lhostejní, i kdyby jim tu zprávu osobně přiletěli vyřídit Marťani.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90