Pražský výběr – pozdní sběr

pátek 16. listopad 2012 19:35

Kapela, jež formovala názor velké části mojí generace na kulturu i svět, se usmířila a vydala na koncertní turné v „původní“ sestavě. Ač jsem se na koncertě usilovně snažil, nevstoupil jsem podruhé do stejné řeky.

Už z masivní reklamy bylo jasné, že o peníze jde tentokrát opravdu až v první řadě, ale kamarádi ze studií chtěli jít, koupili mi lístek, a tak jsem se nenechal přemlouvat. Jsem opravdu rád, že jsem tam byl. Už před týdnem v Praze na Výstavišti, ale koncerty ještě pokračují  – poslední bude 24. listopadu v Pardubicích – tak snad se moje nostalgické výlevy budou ještě někomu hodit. Kdyby ne, nevadí, tentokrát jenom potřebuji zavzpomínat.

Jsem rád, že jsem vstupným přispěl na charitu pro potřebné (členy mé oblíbené kapely), ale mnohem víc jsem rád, že mi ta kapela nabídla příležitost potvrdit pevné přátelství sdílenou konzumací řady kelímků pěnivého moku při koncertu a sérií lahváčů u několika stánků postupně zavírajících s klesající teplotou a blížící se půlnocí během nádherné afterparty zralých mániček a amatérských rockerů.

Samotný koncert byl jen přiměřeně nedokonalou replikou prvních dvou elpíček Pražského výběru a později Výběru. Přesnou analýzu vyslovil jedinou větou můj i jinak dost málomluvný kamarád: „Oni byli vždycky spíš studiová kapela.“ Je-li třeba ještě něco dodávat, pak možná to, že pravdivost této teze potvrdili sami hudebníci, když okázale vystavili na odiv skutečnost, že dvě ze skladeb, které na výstavišti provedli, existovaly dosud jen na těch deskách a veřejně je vlastně ještě nikdy nehráli.

Atmosféra podle toho vypadala. Nálada dobrá, posluchači spokojení, pivo teklo proudem, tráva voněla, ale k euforii daleko. Sedící diváci vydrželi sedět celou dobu. Nějak tomu chyběl šmrnc. Pražský výběr hrál dobře (na to jak dlouho spolu nehráli), ale jiné kapely si to umějí užívat.  Kdyby jako přídavky nezahráli „Oldu“ a „Haťapaťu“ ze svého prvního singlu, asi by mě naštvali. Naštěstí zahráli, takže jsem se mohl zahřát vzpomínkou na bizarní zážitek z první poloviny osmdesátých let.

Na Pražském předměstí v Hradci Králové stál tehdy poměrně nový obchodní dům Prior. Mnozí si jistě vzpomenete: „Výhodný nákup pod jednou střechou.“ Iluze kapitalismu uprostřed uniformního úpadku a nedostatku hajzlpapíru. Dnes se to jmenuje Tesco a už dávno jsem ztratil důvod tam chodit – všechny regály se jmenují sleva, programově se tam prodává levný šunt, na regálech s elektronikou je hned napsáno, že jde o elektroodpad a kolik zaplatím za jeho likvidaci…

Jako student gymnázia jsem důvod tam chodit měl. Hlavně v zimě – uvnitř bylo teplo, a tak jsem si zpříjemňoval dobu čekání na autobus pravidelnými návštěvami v oddělení gramodesek. A jednou takhle v podvečer zírám nevěřícně do regálu a beru do ruky singl Pražského výběru. Nevím, jestli to bylo ještě před zákazem kapely, jímž se vlastně také „proslavil“ Hradec Králové, nebo těsně po něm, v každém případě jsem ji tehdy znal jen z vyprávění hodně přehánějících kamarádů. Hrnul jsem se s nákupním vozíkem naplněným až po okraj mým téměř nekonečným nadšením z fyzicky miniaturního úlovku k pokladně. Tam se nudila slečna pokladní ne o moc starší než já a chvíli to vypadalo, že si mě vůbec nevšímá (pro ty, co nepamatují či nemohou pamatovat  – to byl tehdy standardní přístup k zákazníkům). Když konečně dočetla článek v nějakém jistě hodnotném časopise a unaveně pozvedla oči, aby se podívala, co jsem to vyložil z vozíku na pokladní pás, nastal Velký třesk. Tváře jí zrudly, vlasy se zježily, v očích jí zasvítilo, tělem projel křížem krážem zvenčí jasně viditelný kovově modrý kulový blesk. Vzápětí slečna vystřelila jako raketa a zdálky už bylo slyšet jen: „Jééé, my máme Pražskej výběr!“ Vrátila se za deset minut, vlastně už po zavíračce. Celou tu dobu jsem tam čekal. Byl jsem slušně vychovaný chlapec a odejít bez zaplacení jsem si nedovolil, přestože mi tentokrát autobus ujel a na další jsem musel čekat hodinu. Naivní námitce, že jsem přece mohl jít k jiné pokladně, se smát nebudu. Mohou ji vznést jen nepamětníci, kteří nevědí, že otevřená byla samozřejmě jen jedna jediná. Musím opakovat, že to byl tehdy standardní přístup k zákazníkům?

Doma jsem pak nadšeně svůj poklad přehrával rodičům. Jejich reakce byla hodně rozpačitá. Ne proto, že by se jim hudba nelíbila, o tom se diskuse vlastně nevedla. Jejich opatrné otázky směřovaly spíš k tomu, kde jsem k té desce přišel, a není-li to něco zakázaného. Proces s Plastiky byl tenkrát jen pár let starý…

Do téhle řeky už se dnes vstoupit opravdu nedá. To je mi líto a současně mě to těší – dokonalý příklad smíšených pocitů.  A hned dvojitých: Tak jako chuť jakostního vína můžu plně a kultivovaně vychutnat s nejbližšími přáteli a stejně se to nevyrovná zážitku při společně zdolaných lahvích čuča s týmiž přáteli kdysi na studentských kolejích, tak jsem si vychutnal koncertní provedení dvou gramofonových nahrávek v profesionálně vytvořeném komerčním obalu, ale když to srovnám s koncertem Výběru v Lucerně (odhadem 1986), prvním po několikaletém zákazu Pražského výběru, zůstávají jenom ty smíšené pocity. Prostě pozdní sběr.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90