Ňadra dmoucí

čtvrtek 22. listopad 2012 13:13

Země s Měsícem
Voyager 1

aneb Astronomie v Nerudově poezii XIV. Minule jsme se od Jana Nerudy dozvěděli, jak se Měsíček potkal se Zemí. Tentokrát budeme pokračovat 15. a 16. kosmickou písní, a uvidíme, jak to bylo dál. A stejně jako v minulé kapitole si ukážeme, že dnes by to bylo dál trochu (ale opravdu jenom trochu) jinak.

XV.
Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.

Když ji hled jeho polibí
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.

Předce se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,
stoudně si vede v povzdálí –
a Měsíc schne a vadne.

Znej Ty panenky jako já,
budeš si vést jináče:
ve dne se každá upejpá –
a v noci blahem pláče.
--------------------------------
Panenka Zem po celou noc
hledí k Tvé slíčné tváři –
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.

Začněme rovnou společenským pohledem na věc. Dnešní dobu charakterizuje úplně jiná píseň:

Povídám: půjdem do parku,
na letním nebi ukážu ti Polárku,
řekla: dík, ale snad abych ji radši svlík.
(Janek Ledecký, Na ptáky jsme krátký)

Obávám se, že ji charakterizuje tak přesně, že není co dodat. A protože mám v úmyslu opěvovat jiného básníka, vrátím se do 19. století, kdy se panenky chovaly stoudně a mládenci v povzdálí schli a vadli.

Pozoruhodný je verš: „Když ji hled jeho polibí /zvlní se ňadra její,…“ Nejprve bych se rád přihlásil k tomu, že trvám na uvedeném pravopisu, který pochází z prvního vydání v roce 1878. Jde o slovo „polibí“, v pozdějších tištěných vydáních a na internetu prakticky bez výjimky opravené na políbí. Nemyslím, že Jan Neruda chtěl naznačit, že zamilovaný Měsíc pouhým pohledem dělal Zemi na tváři cucfleky. Zřejmě chtěl vyjádřit, že byl z měsíční perspektivy na Zemi libý pohled. Bohužel, stejně, jako si Měsíc liboval při pohledu na panenku Zemi, editoři nacházeli zálibu v napravování Nerudovy češtiny a verš posunuli k poněkud vlhčímu a přízemnějšímu významu. Možná se ale pletu – jsem jen jazykozpytec amatér.

Z astronomického pohledu je zřejmé, že jde o slapové síly, které na Zemi způsobují dmutí moře i pevniny. Přesně tak, jak to píše Neruda – směrem k Měsíci se její ňadra vlní, tedy po Zemi se šíří vlna, která s malým zpožděním sleduje oběh Měsíce. Úplně přesně je to tak, že vlny jsou vlastně dvě – naproti sobě. Tedy ňadra Země se dmou nejen směrem k Měsíci, ale i na opačnou stranu. Snad si to Měsíček nebere osobně. A kromě toho, pevnina i oceány se dmou také vlivem Slunce, přičemž jeho vliv je ve srovnání s působením Měsíce asi poloviční, na celkové velikosti (amplitudě) vlny se tedy podílí až jednou třetinou. Záleží ovšem na vzájemné poloze Země, Slunce a Měsíce, potažmo na měsíční fázi. Okolo úplňku a novu je vlna největší, při první a poslední čtvrti je vlna nejmenší. Obyvatelé pobřeží oceánů pak rozlišují skočný a hluchý příliv.

Pokud jde o velikost oněch ňader dmoucích (termín použitý v názvu této kapitoly mám od jiného českého génia, kterého jistě nemusím představovat, i když se neproslavil), není to vzhledem k obvodu hrudníku panenky Země nic moc. Pevná zem se zvedá maximálně o 30 cm, na volném oceánu dosahuje vlna amplitudy necelých 80 cm. Kolísání hladiny o metry či dokonce desítky metrů mezi přílivem a odlivem z té nenápadné vlnky udělá až tvar mořského dna při pobřeží. Mimochodem, úplně stejné je to s vlnou tsunami – na volném moři má amplitudu okolo jednoho metru a teprve u pobřeží se důkladně „rozdovádí“.

Za to vlnění ňadry směrem k Měsíci platí Země tím, že její otáčení se postupně zpomaluje. Je to znát i v paleontologických záznamech. A Měsíc zase platí tím, že se od vytoužené panenky neustále vzdaluje – každý rok je o téměř 4 cm dále. Platba za vzájemné koketování probíhá podle zákona o zachování momentu hybnosti. Z jiného pohledu jde o ztrátu kinetické energie, která se na vytvoření vlny spotřebuje. Z hlediska astrofyziky tak do sebe všechno pěkně zapadá. Jak víme, z minulé kapitoly, Měsíc zřejmě vznikl v podstatně menší vzdálenosti od Země. Také původně vůči Zemi mnohem rychleji rotoval. Vzájemné účty jsou totiž spravedlivě vyrovnané, ale Měsíc má o hodně menší hmotnost než Země, takže jeden z úvěrů už splatil tím, že vůči Zemi se jeho rotace „zastavila“. Uvozovky jsou nutné, neboť při pohledu zvenčí je jasné, že Měsíc se stále otáčí, ale se stejnou periodou, s jakou okolo Země obíhá. Odhlédneme-li tedy od detailů, přivrací k Zemi stále stejnou tvář a dále už své otáčení nezpomaluje – tomu se říká vázaná rotace a trpí tím spousta měsíců planet Sluneční soustavy.

Země svůj dluh za ten krátký románek, který s otcem Měsíce prožila před více než čtyřmi miliardami roků, stále ještě zpomalováním rotace splácí. Až jej zaplatí tím, že i ona bude k Měsíci nastavovat stále stejnou stranu, bude splacen i úvěr, který mají s Měsícem společný – skončí i vzájemné vzdalování Měsíce a Země. Vzhledem k měnícím se podmínkám především na Zemi, lze o budoucím vývoji spíš jen spekulovat, ale dá se odhadnout, že Měsíc bude v tu dobu téměř dvakrát dál než dnes, avšak zůstane jí věrný. Neruda to společně s připomínkou předkoperníkovských názorů popisuje v následující písni:

XVI.
Báječně krásný to předc byl sen,
vše že se Zemi koří,
tisíce světů že kolem ní
se točí a láskou hoří.

Krásný to sen a předc jen sen,
ze světů zbyl nám jeden jen –
jen Měsíček náš věrný.

Měsíček ze všech sám a sám
okolo nás se točí,
sprovází Zemi životem
a nespouští ji s očí.

Děvčátko, lidské poupátko,
Měsíčku sobě všimni:
snad se Ti tisíc kořit zdá –
jen jeden je upřímný.

Předchozí díly seriálu: O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika | Éter | Kolem čeho? | Pohled do hlubin času | Hvězdné mládí | Stella Proxima | Dětí jako smetí | Ach, to sčítání! | Laplaceova hypotéza | Až přijde jeho hodinka | Stvoření světa | Drtivý dopad

Nerudovy Písně kosmické cituji z České elektronické knihovny.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90