Třináctý v pořadí

pátek 13. červenec 2012 13:13

Dnes je pátek třináctého. Skvělá příležitost věnovat se třináctému ze souhvězdí, kterými prochází Slunce. Souhvězdí, které má tu smůlu,

že se nekvalifikovalo mezi dvanáct znamení zvěrokruhu, takže jej prakticky nikdo nezná. A přitom by si Hadonoš zasloužil nemálo slávy. Patřil už mezi 48 starověkých řeckých souhvězdí, která uvádí Ptolemaios ve svém Almagestu. Má představovat Asklépia držícího v rukou hada, čili lékaři a lékárníci by si jej klidně mohli vetknout do znaku, kde by působil mnohem majestátněji než ten klacík nebo kříž s váhami, okolo kterého se jim ten had vine nyní.

V Heveliově hvězdném atlasu ze 17. století se Hadonoš (latinsky obvykle Ophiuchus) jmenuje Serpentarius:

Hadonoš v Heveliově atlasu

Toto starobylé souhvězdí lze charakterizovat samými NEJ:

Je jedním z největších na obloze a také jedním z nejméně nápadných. Nejlépe jej lze charakterizovat, jako velké poloprázdno uprostřed letní oblohy. Považujeme-li trojhvězdu v souhvězdí Kentaura za jeden celek, obsahuje Hadonoš druhou nejbližší sousedku Slunce – Barnardovu hvězdu, někdy zvanou také Barnardova šipka. Je to hvězda, která se pyšní nejrychlejším zdánlivým pohybem vůči hvězdám v pozadí. Po jistou dobu byli astronomové přesvědčeni o tom, že Barnardova šipka navíc mírně kličkuje, což se připisovalo vlivu jedné až dvou planet přibližně hmotnosti Jupitera. V sedmdesátých letech minulého století se z toho dokonce zrodil sen Britské meziplanetární společnosti zvaný Daidalos, jehož cílem bylo vyslat k Barnardově šipce a jejím planetám kosmickou loď poháněnou termonukleárním pohonem. O termonukleárním pohonu kosmických lodí si dodneška můžeme jen nechat zdát, a když se navíc ukázalo, že se astronomům jen zdály i ty odchylky v pohybu šipky, celá záležitost upadla v zapomnění.

Hadonoš se také ze všech souhvězdí pyšní největším počtem kulových hvězdokup, jež jsou tvořeny desítkami tisíc těch nejstarších hvězd v naší Galaxii – hvězd úplně první generace, které se rodily v době, kdy vesmíru bylo jen několik stovek miliónů roků. Jsou to samé malé hvězdy, jejichž životnost činí desítky miliard roků, takže za těch 13 miliard let (další třináctka, ale tentokrát to nic neznamená), co svítí, se mnohé ještě nedostaly ani do poloviny svého života.

V souhvězdí Hadonoše také vzplála zatím poslední supernova pozorovaná v naší Galaxii. Supernova je vlastně výbuch obří hvězdy, při němž je vesmír obohacován o těžší prvky, jež jsou nezbytné ke vzniku planet a života. Detailní průzkum blízké supernovy je tudíž jednou z nejvyšších astronomických priorit. Nejslavnějším z učenců, kteří roku 1604 sledovali supernovu v souhvězdí Hadonoše, byl Johannes Kepler, proto se jí říká Keplerova supernova. A když už tady ilustruji, že je Hadonoš provázen třináctkami a smůlou, přidám ještě jeden smolný řetězec. Dalekohled byl totiž vynalezen v roce 1608 a na oblohu jej Galileo Galilei namířil až roku 1609. Za celou dobu, co mají astronomové k dispozici dalekohled, tedy ještě žádnou supernovu v naší blízkosti pozorovat nemohli. Aby nebylo té smůly málo, Hubblův kosmický teleskop, první opravdu velký dalekohled na oběžné dráze okolo Země, kde nepřítomnost vzduchu umožňuje nejen získávat ostřejší snímky, ale hlavně pozorovat ty druhy záření, které atmosférou neprocházejí, byl po sérii odkladů do vesmíru vynesen v roce 1990. Umíte si představit to utrpení astronomů, když v roce 1987 vzplála očima pozorovatelná supernova v sousední trpasličí galaxii známé jako Velké Magellanovo mračno? Hubblův teleskop byl už tehdy připravený ke startu, ale ještě několik let musel čekat kvůli havárii Challengeru v roce 1986. Supernova čekat nechtěla…

Hadonoš se také podepisuje na zmatku kolem znamení zvěrokruhu. S hvězdami to sice už dávno nemá nic společného (kdysi opravdu mělo), ale názvy znamení jsou shodné s názvy souhvězdí, takže si je lidé stále ještě spojují dohromady a pletou si astronomii s astrologií (pozoruhodné je, že ekonomii s ekologií si nepletou). Jak jsem psal už v úvodu, Slunce prochází třinácti souhvězdími. Za třinácté jsem prohlásil právě Hadonoše, ale problém je hodně složitý. Počítáme-li rok od jarní rovnodennosti, jak je to přirozené a jak to bylo původně zavedeno, pak musíme začít jarním bodem ve znamení Berana a Hadonoš je v pořadí devátý. Celá věc se však komplikuje precesí zemské osy, která způsobila, že jarní bod se už v předminulém tisíciletí přesunul do souhvězdí Ryb a znamení jsou tudíž jaksi mimo souhvězdí, podle nichž se jmenují. Když přidáme ještě dobu, kterou Slunce stráví ve společnosti Hadonoše, jejž mezi znamení nepočítáme, výsledkem je jedna neotřesitelná jistota, kterou nám hvězdy dávají: pokud jsme se narodili v nějakém znamení, Slunce bylo ve zcela jiném souhvězdí a lidé narození na podzim se mohou dokonce se svým znamením ocitnout o dvě souhvězdí vedle. Pro příklad nemusím chodit daleko. Když jsem se narodil já, bylo Slunce podle znamení ve Střelci. Na obloze se však ve Střelci vůbec nenacházelo. Ani v sousedním Štíru. Bylo totiž v souhvězdí Vah. Když se podíváme na pohyb Slunce mezi hvězdami astronomicky a rok počítáme podle Gregoriánského kalendáře (nepřirozeně) od ledna, pak na začátku roku je Slunce vždycky v souhvězdí Střelce a v prosinci je najdeme v souhvězdí Hadonoše. Takže Hadonoš je přece jen třináctý v pořadí.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90