Stvoření světa – Astronomie v Nerudově poezii XII.

pátek 22. červen 2012 13:13

S Janem Nerudou jsme už probrali vznik i zánik Slunce a zrod planety Země. Čtrnáctá píseň kosmická ze sbírky Jana Nerudy nás přivede k úvahám, jak se lidé dívali na stvoření a uspořádání světa v době, kdy se názory teprve tříbily:

XIV.
Zem byla dítětem; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a k vůli ní Slunce i obloha
a celý širý Svět.
Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes,
a je jí jak panence rozkvětlé,
když vešla v první ples.
Po sále hvězdy se chechtají:
„Velký svět není jí ještě znám,
však – hezounká, milounká panenko –
Ty’s za to známa nám!
Na Tebe my jsme už hleděli,
když byla’s v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy – samý sen
a sobě celý svět!“
---------------------------------------
Měsíček čekal hned u vchodu:
„Panenko, žádám Vás – ať tak dím –
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!“

První část písně beze zbytku míří k člověku, nikoli do vesmíru. Cítíme, že jde o zachycení vstupu dospívajícího člověka do života. Vždyť okolo koho se netočil svět (nejen na plese), když mu bylo sedmnáct, nebo třeba ještě dvacet(pět, osm, …)? Ta Nerudova analogie s postavením Země ve vesmíru je ovšem mimořádně trefná. Ačkoli se hvězdy v Nerudově písni chechtají Zemi, jde tady zase spíš o člověka – o vývoj názoru lidstva na postavení Země ve vesmíru. A protože ten problém není jednoduchý, soustřeďme se jen na něj a ponechme otázku, čekal-li Měsíc u vchodu, otevřenou do příští kapitoly.

Už několikrát v nerudovském seriálu přišla řeč na revoluci, kterou způsobil Mikuláš Koperník svou heliocentrickou hypotézou. Teď přišel čas podívat se na to, proč přijímání představy, že by Země nebyla nehybná uprostřed světa, ale obíhala okolo Slunce, tenkrát, na konci 16. a začátku 17. století tolik skřípělo.

Problém stál takto: podle starověké představy byla Země uprostřed světa a okolo ní se otáčely sféry sedmi planet, tedy Měsíce, Merkuru, Venuše, Slunce, Marsu, Jupiteru a Saturnu. Pořadí je dáno rychlostí otáčení sfér, jež patří jednotlivým planetám, tedy zdánlivou rychlostí pohybu planet vůči nejvzdálenější sféře stálic, jež se okolo Země otáčí jednou za 24 hodin. Už ve starověku se zjistilo, že planety (česky doslova bludice) vůči stálicím občas také couvají, tedy mezi stálicemi „kličkují“. To by znamenalo, že pohyb sfér není rovnoměrný. Problém vyřešil ještě ve 2. století našeho letopočtu Ptolemaios zavedením pomocných sfér.

Proti tomu přišel Koperník s myšlenkou, že kdyby se doprostřed světa položilo Slunce a Země se stala jednou z planet otáčejících se na sférách okolo Slunce, vysvětlilo by se kličkování bludic mezi stálicemi přirozenou cestou bez potřeby dodatečných sfér – pohybující se Země by občas sousední planety „předbíhala“. Docházelo by k tomu u vzdálenějších planet, Marsem počínaje, v době, kdy jsou tyto planety na obloze naproti Slunci a v prostoru tedy na stejné straně jako Země, která, protože je na sféře bližší Slunci, se pohybuje rychleji. To bylo přesně v souladu s pozorováním. Všechno do sebe perfektně zapadalo, takže zdánlivě nebylo co řešit. Až na to, že:

1)    Předpovědi pohybu planet mezi stálicemi byly podle Koperníkovy teorie méně přesné než podle dobře vyladěné staré Ptolemaiovy soustavy.
2)    Počet planet klesl ze sedmi na šest (ze seznamu vypadlo Slunce a Měsíc, dostala se na něj Země) a pojem planeta vlastně úplně změnil svůj význam.
3)    Bůh přece nejprve stvořil Zemi a teprve o dva či tři dny později Slunce a Měsíc

Akademický problém popsaný v prvním bodě definitivně vyřešil Johannes Kepler v roce 1609 nalezením prvních dvou zákonů pohybu planet. Opuštěním představy o rovnoměrně se otáčejících sférách a zavedením pohybu po eliptické trajektorii, navíc proměnlivou rychlostí, již ovšem jednoznačně matematicky popsal, docílil tak fantastické přesnosti, že dokázal správně předpovědět i přechod Venuše přes Slunce – jev, který vyžaduje tak delikátní geometrickou konfiguraci Slunce a planet v prostoru, že za těch 400 let, co o něm díky Keplerovi víme, nastal jen osmkrát.

Frontispice Riccioliho spisu Almagestum Novum (1651)

Problém s přijetím Koperníkova pohledu na svět ale měli i obyčejní lidé. Snížení počtu planet na šest znamenalo nabourání základů kalendářního systému, v němž má týden sedm dní. Tato jednotka vznikla už ve starověku. Sedmička je prvočíslo nedělitelné ničím jiným než jedničkou a sebou samým, číslo naprosto nesoudělné s jinými přírodními cykly užívanými k měření času (ani s fázemi Měsíce, i když se jim blíží). Jako časová jednotka je to číslo naprosto nevhodné. Jedinou příčinou toho, že lidé sedmidenní týden zavedli, bylo právě těch sedm bludic mezi stálicemi, podle nichž dostaly dny v týdnu i svá jména. V některých jazycích zůstaly dodneška aspoň stopy. Třeba v angličtině: Sunday, Monday, Saturday. V jiných jména dní podle planet převažují – v italštině lunedi, martedi, mercoledi, giovedi, venerdi, ve francouzštině je to podobné. Počítání času na týdny o sedmi dnech je mnohem starší než Bible, kterou většina lidí západní civilizace za zdroj tohoto dělení považuje proto, že je v ní uvedeno, že Bůh tvořil svět šest dní a sedmý odpočíval.

Avšak právě Bible, potažmo hluboko zakořeněná křesťanská víra, byla zřejmě tou největší překážkou přijetí Koperníkova názoru. Vždyť na samém začátku 1. knihy Mojžíšovy se píše:

1Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. 2Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. 3I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. 4Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. 5Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. 6I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ 7Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. 8Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. 9I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. 10Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. 11Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. 12Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. 13Byl večer a bylo jitro, den třetí. 14I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. 15Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. 16Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. 17Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, 18aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.  19Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý...

http://www.bibleserver.com/ (Český ekumenický překlad)

Zamysleme se nad tím: Bůh nejprve stvořil nebe a zemi. A teprve poté, co „byl večer a bylo jitro, den třetí“ stvořil Bůh pomocná osvětlovací tělesa. Jedno velké (Slunce), aby vládlo ve dne, a jedno menší (Měsíc), jež vládne v noci. Kdyby Slunce bylo uprostřed světa a Země se měla otáčet okolo něj, musel by přece Bůh nejprve stvořit Slunce! To bylo v naprostém rozporu s Biblí a tak to prostě nemohla být pravda. Divíte se, že ti kacíři, kteří hlásali zvrácenou představu o tom, že se Země otáčí okolo Slunce, měli oplétačky s autoritami?

V Nerudově době už v tom bylo jasno a hvězdy po sále se mohly chechtat. V 16. a 17. století však byl ten problém doslova a do písmene žhavý a těm, jichž se to osobně týkalo, do smíchu asi moc nebylo. Je dobře, že má lidstvo tuhle sebestřednou etapu svého vývoje za sebou. Nebo nemá?

Předchozí díly seriálu: O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika | Éter | Kolem čeho? | Pohled do hlubin času | Hvězdné mládí | Stella Proxima | Dětí jako smetí | Ach, to sčítání! | Laplaceova hypotéza | Až přijde jeho hodinka

Nerudovy Písně kosmické cituji z České elektronické knihovny. Tentokrát bych také rád poděkoval RNDr. Janu Tomsovi, jenž myšlenku o souvislosti Písma a nepříliš vřelého přijetí Koperníkova názoru vyslovil na jedné ze svých skvělých přednášek o historii astronomie.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90