Nahodit řetěz

pátek 15. červen 2012 14:14

Tentokrát podnikám další výlet na tenký led - do světa hudby. Na naší hvězdárně se podvakrát sešly děti z přípravných oddělení Královéhradeckého dětského sboru Jitro.

Malé zpěvačky a malí zpěváčci z prvních a druhých tříd. Teprve budoucí hvězdy. V kinosále zapěli, pak měli program pod hvězdami.

Jejich vystoupení trvalo skoro půl hodiny. Při jiných koncertech, kdy ve velkých sálech vystupují spolu s dalšími odděleními a hlavním koncertním sborem, si tolik nezazpívají, takže i to musel pro samotné děti být mimořádný zážitek. Já jsem byl při prvním z obou koncertů a mám z něj mimořádné zážitky hned dva.

Před lety, ještě ve starém sále Filharmonie Hradec Králové, jsem dostal příležitost podílet se na provedení Holstových Planet projekcí astronomických snímků. Dostal jsem tenkrát cédéčko k poslechu a hlavně důvěru, že obrazy, které vyberu, nezničí posluchačům zážitek z hudby. Výsledek nechci hodnotit, ale mám v plánu prozradit něco ze zákulisí.

Když už jsem ten obrazový doprovod spáchal, dohodl jsem se také na tom, že si jej budu sám promítat. Nejprve byla samozřejmě zkouška. Vyšplhal jsem tedy s notebookem kamsi na rampu nad orchestr mezi světla, v hlavě mi běhalo deset věcí, které musím udělat ve správném pořadí, abych spustil ty pravé obrazy v pravý čas a zase v pravý čas promítat přestal. A hlavně aby na plátno neunikl obraz v době, kdy přepínám okna s různými animacemi mezi jednotlivými větami.  A v tom pekelném soustředění jsem si až postupně začal uvědomovat něco, čeho jsem si na začátku vůbec nevšiml. Na jevišti byl při zkoušce neuvěřitelný šum a zmatek. Někteří hráči dokonce četli noviny, jeden pilně obsluhoval telefon… Mezitím pan dirigent něco zkoušel s jednotlivými skupinami nástrojů. Když hráli, nebyla to kdovíjak rajská hudba. V duchu jsem si říkal, že tenhle rozvrzaný šraml nemůže večer skončit jinak, než kolosálním průšvihem.

Přitom jsem v té době už několik let chodil na koncerty filharmonie pravidelně a věděl jsem s jistotou, že takhle hrozně nikdy nehráli. Naštěstí jsem neměl moc času o tom přemýšlet, protože jsem musel rychle předělávat animace, abych trefil tempa dirigenta, která se samozřejmě lišila od cédéčka, podle něhož jsem si to nahrubo připravil. Ještě jsem se opatrně zeptal, jestli stejná tempa jako na zkoušce budou i na koncertě, a když jsem byl ujištěn (přiznám se, že jsem tomu moc nevěřil), že dobrý dirigent má tempa vždycky stejná, hodil jsem zážitek ze zkoušky za hlavu a pustil se do práce. A protože výkonná technika, kterou jsem tehdy měl k dispozici, potřebovala na vytvoření 10 minut trvajícího videa v rozlišení VGA tak půl hodiny, byl jsem rád, že jsem to na dvou počítačích do večerního koncertu vůbec stihl.

A večer se stalo tohle: Sál byl napěchovaný diváky, hráči filharmonie ve fracích, dámy v černých šatech, žádné mobily a noviny. Jistě – to je na koncertech filharmonie obvyklé. Ale když přišel pan dirigent (teď už jej prozradím) Kyzlink, nahodil řetěz na to sedmdesátihlavé soukolí a ono šlapalo jako hodinky. Nádherný koncert i z pozice promítače vyklánějícího se z rampy nad orchestrem. Pan dirigent chvílemi tančil, délky všech vět trefil snad na vteřinu stejně jako při zkoušce. Posluchači vzdychali nadšením a na závěr nešetřili potleskem. Při vzpomínce na ten chaotický šraml ze zkoušky jsem nechtěl věřit, že je to stejný orchestr. Ten kontrast byl nezapomenutelný.

Intuitivně chápu či předpokládám, že je to tak asi normální. Že je to projev přístupu profesionálů k věci. Zažil jsem ještě několik dalších zkoušek a po nich koncerty a už nikdy mi ten rozdíl nepřipadal tak nápadný, až znovu před týdnem na hvězdárně.

Světlušky, jedno z přípravných oddělení Jitra, jsou teprve budoucí profesionálové a hvězdy. Zatím chodí do první třídy. Když jsem je viděl a slyšel zkoušet, vládl trochu chaos, občas se i nezadařilo. Ale když se naplnil sál a začal ostrý koncert, už po pár písničkách jsem si vzpomněl na svůj letitý zážitek z filharmonie. I tyhle malé děti - tváří v tvář publiku v tak důležitou chvíli, jakou je veřejný koncert - dokázaly nahodit řetěz a zazpívat jako opravdoví profesionálové. Skvělý koncert, na jehož hladkém průběhu měly jistě velkou zásluhu i obě dámy, které děti vedly – sbormistryně Květa Skopalová a Lucie Fárová, která zpěváky doprovázela na klavír. Grácie a přehled, s jakým ty malé, z neznámého prostředí trochu vykulené, špunty zvládaly, byla obdivuhodná. Zvlášť v porovnání s hektickými chvílemi, jež jsem zažil jindy před vystoupením daleko zasloužilejších umělců. Ale to je úplně jiný příběh.

Na začátku jsem psal, že jsem měl dva mimořádné zážitky. Ten druhý přišel poté, co se zpěváčci usadili na klínech svých rodičů, a já jim za odměnu promítl obrazy vesmíru s hudbou. Úplně jiné obrazy a s jinou hudbou než tenkrát ve filharmonii. A hlavně to nakonec byla odměna spíš pro mě. Už při promítání se často ozývalo slovo „hustý“ a když se děti a diváci hrnuli z kinosálu, uslyšel jsem větu: „Paní učitelko, to je dobře, že jste nás sem vzala.“ A to měli před sebou ještě hvězdy v planetáriu a prohlídku dalekohledu. Tu větu říkal jeden malý zpěváček paní sbormistryni a já ji tady samozřejmě uvádím proto, abych se pochlubil. A taky abych poděkoval. Významnější ocenění už asi v životě nedostanu.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90