A taky mimořádný zážitek, takže hned ten večer jsem chtěl psát blog o skvělém koncertu, ale nedostal jsem se k tomu, takže píši až dnes, kdy je Den Země – také svátek, poznamenaný ovšem pomluvou o svém původu. Totiž, že první Den Země byl v USA plánován na 21. březen 1970, logicky proto, že to byla jarní rovnodennost, ale levičáci, ekoteroristi a podobná chátra pomocí zákulisních tahanic způsobili posun na 22. duben, aby jej mohli využít jako zástěrku oslavy 100. výročí narození V. I. Lenina. Oficiální legenda o vzniku tohoto svátku a posunu na 22. duben zní samozřejmě jinak (http://en.wikipedia.org/wiki/Earth_Day), ale o tom jsem psát nechtěl.
Ještě před chvílí jsem chtěl psát o tom, že Šostakovič je stejně rozporuplný jako Den Země. Už se asi nezjistí, zda jeho opakované podřizování se sovětskému teroru, sypání popele na hlavu a dokonce služba režimu, ať už šlo o éru Stalina či Brežněva, byla z jeho strany rafinovaná hra se zlem, zbabělost, či vědomě zvolený upřímný postoj. Těžko soudit činy a slova člověka, který žil v zemi, kde si i nejhorlivější služebníci režimu nemohli být jisti, zda zítra nebudou posláni do gulagu či rovnou postaveni před kata.
Chtěl jsem psát o tom, že hudbu Dmitrije Šostakoviče musíme posuzovat nezávisle na obtížně přijatelném obrazu osobnosti autora. O tom, že jsem měl to štěstí, že jsem se do jeho hudby stihl zamilovat dřív, než jsem si přečetl nepěkné detaily z jeho života, díky čemuž si myslím, že jsem jistou nezávislost v přístupu k jeho dílu získal. Chtěl jsem psát o tom, že není možné, aby člověk, který napsal symfonii Babi Jar programově spojenou s tragédií tisíců lidí způsobenou nelidským sovětským režimem, o šest let později schvaloval invazi do Československa a myslel to vážně.
Hlavně jsem chtěl psát o hudbě. O tom, jak ze symfonie nepřeslechnutelně zaznívá její program – blokáda Leningradu nacistickou armádou, během níž Šostakovič sedmou komponoval a během níž také bylo dílo provedeno, nejprve v Kujbyševě, za tři měsíce na to v Londýně na slavném festivalu Proms pod taktovkou sira Henryho J. Wooda a za další měsíc v New Yorku za řízení Artura Toscaniniho. Chtěl jsem psát o tom, že na začátku první věty hudba vykresluje idylický život začátku 20. století, a pak náhle utichne a z pozadí se vynoří ostinato „plechového bubínku“ a ozývají se melodie, které zprvu nenaznačují, že jednou bude až tak zle. Postupně ale nenápadně přituhuje a po více než dvacetiminutové gradaci se na posluchače valí změť tónů, melodií a zvuků, před níž není úniku. Když vřava utichne a posluchači začnou ze zad odpadávat rampouchy zmrzlého potu, uslyší temné tklivé melodie a před očima vidí zemi zbědovanou důsledky kdesi daleko probíhající války. Následuje vzepětí, v němž nelze neslyšet přechod frontové linie, bitvu, která nedopadla dobře, takže v dalším hudebním dění přibývají ještě otevřené rány v krajině i v lidech. Poslední věta přináší další hudební smršť. Z té už nemrazí, je z ní cítit vítězství. To vítězství zní přesvědčivě, ale ne úplně jásavě, spíš drtivě, důsledně a nekompromisně. V kontextu s dějinnými událostmi po roce 1945 to vyznívá jako Šostakovičova geniální intuice. Pravděpodobně je to spíš projekce dějin do Šostakovičovy hudby, kterou si i z tohoto důvodu dovolím označit za geniální, neboť ta projekce do ní naprosto dokonale a uvěřitelně pasuje.
Tak o tomhle jsem chtěl psát, ale nakonec o tom psát nebudu, protože to, co lze považovat za fakta, se dá najít v literatuře a na internetu. A to, co jsem zažil a cítil, se stejně nedá popsat žádnými slovy. Máte-li pocit, že jste to z předchozích odstavců pochopili, jste na hlubokém omylu. Je v nich jen nepatrný zlomek toho, co bylo lze uslyšet a zažít na koncertu.
Mocnost toho zážitku naznačím technickými poznámkami: trubek bylo sedm, kontrabasů taktéž. Ostatní smyčce se nedaly spočítat, ale sotva se na pódium vešly. I hornistů bylo snad devět. S přiměřeně posílenými ostatními skupinami nástrojů to už byla opravdu pořádná kapela. Symfonie trvala skoro hodinu a dvacet minut, a přesto utekla mnohem rychleji, než „pouze“ hodinové symfonie Mahlerovy či Brucknerovy. Jedna z technických poznámek směřuje k pořadatelům – bylo by načase vyčistit dirigentský stupínek. Petr Altrichter dirigoval tak důrazně a bojovně, až se mu od nohou vznášela oblaka prachu jako od pásů tanků jedoucích ruskou stepí vstříc definitivnímu vítězství. To, prosím, není metafora. To je objektivní pozorování. Pan dirigent potvrdil světové renomé –z orchestru vyždímal takový zvuk, že deset sekund po začátku potlesku začali první z posluchačů vstávat. Ještě před erupcí bouřlivých ovací se ovšem hrobovým tichem neslo tajemné dunění. Možná to dozníval gong. Možná si oddychla budova filharmonie – úlevou, že se jí podařilo zůstat stát. Mně to dalo taky dost práce.
