Obraz Václava Havla

čtvrtek 12. leden 2012 14:04

Neminul jsem se s časem, vím, že to bylo už vloni. Chtěl jsem psát hned, ale ta všeobecná vřava (oprávněná) mě pořád odrazovala. Ta myšlenka se ale nějak nechce nechat odbýt. Často a rád jsem i ve svých blozích citoval „žijícího klasika“.

Odešel v 75 letech, což, vzhledem k tomu, co prožil za minulého režimu a vzhledem k mediálně velmi důkladně „uchopeným“ zdravotním komplikacím během období, kdy byl prezidentem, nelze označit za překvapení. Přesto mě vědomí, že klasika sice citovat můžu, ale už nikoli žijícího, přece jen trochu zaskočilo.

Následující odstavce budou tedy poněkud osobní. Nepůjde o vědu, nepůjde (ani tak moc) o politiku a Vás, kteří spěcháte, rovnou vyzývám: přejděte k perexu jiného blogu, nic aktuálního, výstředního, atraktivního ani skandálního se tady nedočtete.

Na dramatika Havla mám první jasnou vzpomínku až ze svých studií na vysoké škole, ve druhé polovině 80. let (minulého století). Když jsme na kolejích poslouchali nahrávku jeho hry Largo desolato, kterou vysílala Svobodná Evropa, moc se mi (a nejen mně) nelíbila a existenci jejího autora jako světového dramatika jsem vzal na vědomí s jistou rezervou. To takový „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“ byla pro mě mnohem větší kulturní ikona. Pořádně jsem se o Havla začal zajímat o pár let později. Odstartoval to Francois Mitterand snídaní s disidenty během své návštěvy v Československu v roce 1988. Z nějakého jistě pozoruhodného důvodu o něm referovala i Československá televize. Za dva měsíce na to přišel rozsáhlý článek v Rudém právu! Jmenoval se „Kdo je Václav Havel“ a režim si tím už podruhé v mém životě (a pokud vím i v životě mnoha mých vrstevníků) prokázal medvědí službu. Článek byl tak evidentně diskreditační, že způsobil větší sympatie než cokoli jiného. Rudé právo jsem si v životě koupil jen dvakrát. Poprvé, když v roce 1987 přijel Gorbačov a my naivně doufali v pravdivost vtipu:

Gorby volá z Moskvy Husákovi: „Tak zítra k vám mám přijet na návštěvu, je všechno připraveno?“
Husák: „Víš, soudruhu, my zrovna pereme, nemohl bys přijet až v úterý?“
V úterý volá opět Gorby: „Je všechno připraveno? Můžu přiletět?“
Husák: „Soudruhu generální tajemníku, my pořád ještě pereme, odlož to na zítra.“
Další den opět telefonát z Moskvy: „Tak letadlo je připraveno, za dvě hodinky přistanu u vás.“
Husák: „Soudruhu předsedo politbyra, dej nám ještě den, zítra už bude určitě vypráno.“
Gorbačov: „Dobrá soudruhu, necháme to na čtvrtek a až přijedu, rovnou vám pomůžu věšet.“

Nepomohl. Přesto jsem si Rudé právo koupil ještě jednou, také ve čtvrtek – 23. února 1989, když psalo o Václavu Havlovi.

Mimochodem, první případ, kdy si u mě režim diskreditační kampaní ani trochu nepomohl, zato (nejen) mně nechtěně otevřel obrovský prostor nepoznaného, nebyl v souvislosti s Gorbačovem. Bylo to v roce 1983, kdy v časopise Tribuna vyšel slavný článek „Nová vlna se starým obsahem“. Ten časopis jsme museli odebírat povinně (úplně povinně ne, ale my, co jsme to zažili, víme, jak to bylo s dobrovolností v té době, zvlášť když mluvím o vycukaných studentících prvního ročníku gymnázia). Tehdy jsem z rockových kapel, o nichž se tam píše, znal jen Pražský výběr, o ostatních jsem se dozvěděl právě tady.  A úryvky textů z článku jsme pak se spolužáky recitovali a dokonce i zpívali, aniž bychom znali originální melodii, při každé příležitosti, třeba i cestou na oběd. Několik spolužáků dokonce provokativně „potají“ četlo článek pod lavicí během hodiny občanské nauky v naději, že je soudruh ředitel nachytá. O tom, jak se asi bude tvářit, až zjistí, že ta tajnost, kterou si čtou při vyučování, je Tribuna, a jak jim nakonec místo poznámky udělí se skřípěním zubů pochvalu, jsme planě bájili několik přestávek před akcí. Pochvalu soudruh ředitel neudělil, nevzpomínám si, zda vůbec někoho nachytal, ale jako akční umělecké dílo – performance, s přihlédnutím k tomu, že to byla juvenilie patnáctiletých studentů, to lze považovat za docela zdařilý opus.

Některé z těch kapel, o kterých se v článku psalo, hrálo na rozlučce s Václavem Havlem v Lucerně. Tím se zase vracím k Havlovi a slibuji – už žádné další odbočky. Zájem probudilo Rudé právo, ale získal si mě osobním chováním a jednáním v porevolučních letech a hlavně svým dílem. Kdybych jako první uviděl nebo aspoň uslyšel třeba Audienci nebo Vernisáž, možná bych ohledně jeho dramatické tvorby nemusel tápat už na konci 80. let. Obraz Václava Havla ve mně daleko převyšuje všechny postavy, jež jsem na této planetě byť jen na dálku „potkal“. Včetně Tomáše Masaryka. Ale uznávám, že to může být tím, že Masaryka jsem osobně nezažil.

A ještě jeden obraz Václava Havla mě provází už více než 20 let. Visí v místnosti, kde pracuji. Několik posledních let přímo nad mojí hlavou. Nevím, kdo jej tam pověsil. Myslím, že to byla kolegyně Jarka, která už není mezi námi. Pověsila jej tam na koci roku 1989 nebo v roce 1990. Na tom obraze není prezident Václav Havel. Je tam Václav Havel ve svetru a kabátu se zvednutým límcem. Na tváři má úsměv, který byl pro něj v té době tak typický, jako „úsměv Monny Lisy“ pro obraz La Gioconda Leonarda da Vinci. Havel na „mém“ obraze má úsměv skromného vítěze. Nepochybně je to fotografie z podzimu roku 1989. Nevím, kdo je jejím autorem, nevím, ze které tiskárny pochází. Mnohá léta obraz příchozí omylem považovali za oficiální portrét státníka. Když se stal prezidentem Václav Klaus, několik let se pravidelně stávalo, že návštěvy upozorňovaly: „Máte na obraze špatného prezidenta.“ Odpověď „Havel nebyl špatným prezidentem a navíc to není obraz prezidenta, ale obraz Václava Havla,“ jsem si s gustem vychutnával. Doufám, že obraz Václava Havla bude na té zdi viset stejně dlouho, jako bude obraz Václava Havla naplňovat moje vzpomínky. Jen na to, že cituji klasika, ale ne už žijícího, si budu zvykat jen těžko.

Jan Veselý

Kaniokováještě -02:3327.10.2012 2:33:47
Kaniokovádokončení02:2727.10.2012 2:27:12
KaniokováPane autore,02:1327.10.2012 2:13:47
mkhahaha18:1419.1.2012 18:14:02
ThomasVážené dříve správkyně,02:5616.1.2012 2:56:17
Lída V.mmf? Co to je?23:3014.1.2012 23:30:29
EdaAť žije Sparta - sakra, nebo Slavie ?21:2814.1.2012 21:28:08
mmfobraz pana Veselého18:0714.1.2012 18:07:34
Lída V.bosorko,12:1414.1.2012 12:14:54
bosorkaLído V. rozumný nehází23:5813.1.2012 23:58:39
Naštvanýkulha na vsechny 4 nohy.18:4313.1.2012 18:43:18
Emil Steinberger>JH. Musite dokazovat,18:3913.1.2012 18:39:37
Emil SteinbergerTo si opravdu nastvany myslite,15:0113.1.2012 15:01:39
NaštvanýAno dozajista vsichni estebacti praskaci,14:2913.1.2012 14:29:17
Emil SteinbergerAno dozajista vsichni estebacti praskaci,14:2013.1.2012 14:20:12
NaďaČetla jsem13:3213.1.2012 13:32:15

Počet příspěvků: 30, poslední 27.10.2012 2:33:47 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora