Ach, to sčítání – Astronomie v Nerudově poezii IX.

pátek 14. říjen 2011 12:26

Sluneční soustava
solarsystem.nasa.gov

Do třetice se vracím k jedenácté kosmické písni a pořád ještě vystačím s její první částí. Poslední čtyřverší vypadá na první pohled nenápadně. Jan Neruda v něm jen lehce naznačuje překotné změny, jež nastaly v poznání sluneční soustavy během století, jež uplynulo před napsáním Písní kosmických.

XI.
V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!

My když i nožičky vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
předce jen trojici roků.

„Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máteli dětičky také.

Nás je Vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má „hvězdáře“,
kteří jí sčítají děti.

Devatenácté století bylo dobou převratných změn ve vědě a chápání přírody vůbec. Na jeho počátku proběhl vášnivý spor o Darwinovu teorii a Slunce spolu s planetami během několika málo desetiletí „zestárlo“ z biblických tisíců na desítky miliónů let. V roce 1862 William Thomson, později Lord Kelvin, vycházeje z předpokladu, že mladá Země byla žhavá a postupně chladla, odhadl stáří Země na 20 až 400 miliónů let. Německý fyzik Hermann von Helmholz už v roce 1856 dospěl k závěru, že Slunce je staré 22 miliónů roků. O téměř čtyřicet let později došel kanadský astronom Simon Newcomb ke stáří Slunce 18 miliónů roků. Oba vycházeli z mylného předpokladu, že Slunce září důsledkem zahřívání při vlastním gravitačním smršťování, ale jejich výsledek byl v dobrém souladu s Thomsonovým názorem, který se zřejmě i pod vlivem těchto výpočtů postupně přikláněl ke spodní hranici svého odhadu. Astronom George Darwin, syn Charlese Darwina, zase přišel s teorií, že Země a Měsíc byly původně jedním tělesem a záhy po svém vzniku se rozdělily. Dobu potřebnou na zpomalení doby rotace Země na 24 hodin a „zastavení“ otáčení Měsíce vůči Zemi vlivem vzájemných slapových sil odhadl na něco přes 50 miliónů roků, tedy podpořil Thomsonův odhad, který se ve druhé polovině 19. století stal normou.


Ačkoli už na konci 19. století se ozvaly první nesmělé hlasy odhadující stáří Země na miliardy roků, teprve ve 20. století přišel objev využití radioaktivního rozpadu k datování stáří hornin. Současná představa Země staré 4,5 miliardy roků se stabilizovala až během první poloviny 20. století.


V Nerudově době (žil v letech 1834 až 1891) probíhala nejen debata o stáří Slunce, Země, Měsíce a planet, ale také se revolučně měnila představa o tom, kolik je planet a jaká tělesa lze vlastně za planety považovat. Lavinu událostí z první poloviny 19. století odstartoval už v roce 1781 William Herschel objevem nové planety, která dostala jméno Uran. Zdá se, že do té doby nikoho nenapadlo hledat planety, které by nebyly viditelné očima. Potom se ale astronomové vrhli do pročesávání oblohy s cílem najít chybějící planetu v podezřele velké mezeře mezi Marsem a Jupiterem. Jako první uspěl tak trochu mimo plán Giuseppe Piazzi na observatoři v Palermu. Symbolicky během prvního večera 19. století, přesně 1. ledna 1801 okolo 20. hodiny, zaznamenal mezi hvězdami pomalu se pohybující těleso. Když se ukázalo, že obíhá právě v oné mezeře mezi Marsem a Jupiterem, dostalo jméno Ceres - podle bohyně úrody - a bylo samozřejmě zařazeno na seznam planet. Jak už bylo řečeno, Piazzi novou planetu objevil poněkud mimo plán, při rutinní přehlídce oblohy, jejímž cílem nebylo hledání chybějící planety. Nová planeta navíc měla jednu „mouchu“. I v dalekohledu vypadala jen jako slabě svítící hvězdička, prostě světelný bod, kdežto všechny dosud známé planety, včetně Herschelova Uranu, byly v dalekohledu rozlišitelné jako kotoučky. Astronomové záměrně slídící po nových planetách, které kolem sebe shromáždil baron Franz von Zach, se tedy nevzdali a pátrali dál po nějaké větší kořisti.


Hned v březnu následujícího roku našel Olbers další planetu mezi Marsem a Jupiterem. Ta byla ovšem ještě slabší než Ceres. Dostala jméno Pallas (podle Pallas Athény) a lov pokračoval. V roce 1804 našel Harding podle jasnosti opět „podměrečnou“ planetu Juno (podle choti Jupiterovy) a úsilí završil roku 1807 znovu Olbers objevem Vesty (ochránkyně domova a rodiny). Ani ta nebyla žádným kapitálním úlovkem, alespoň o trochu však svou jasností převyšovala Uran. Už nikdy potom nebylo v oblasti mezi Marsem a Jupiterem objeveno jasnější těleso. Hlavně se však následující téměř celá čtyři desetiletí nic nového objevit nepodařilo. Astronomové se tedy smířili s představou, že okolo Slunce obíhají malé planety podobné Zemi, ještě menší planety podobné Cereře a spol. a velké planety Jupiter, Saturn a Uran.


V roce 1828 vyšly v Anglii učebnice zeměpisu, v nichž je uvedeno, že okolo Slunce obíhá 11 planet: Merkur, Venuše, Země, Mars, Ceres, Pallas, Juno, Vesta, Jupiter, Saturn a (sic!) Herschel. Ehm… To je ten britský konzervativismus. U později objevených planet klidně převzali jména podle antických bohyň, v případě nejvzdálenější planety však trvali na jménu objevitele. Jejich národní hrdost zřejmě překonala i skutečnost, že Herschel byl rodilý Němec (Prus). Že má jeho rod kořeny na jižní Moravě, tenkrát vůbec netušili.


Také Jan Neruda se na začátku své školní docházky pravděpodobně učil o jedenácti planetách. To byl ale jen klid před bouří, která se strhla v polovině čtyřicátých let. V roce 1846 byla daleko za Uranem objevena další planeta. Nikoli náhodou. Její poloha byla na základě jejího gravitačního vlivu na pohyb Uranu vypočtena matematiky Adamsem a Leverrierem, takže astronom Johan Galle už v září 1846 „jenom“ namířil dalekohled na to správné místo na obloze a identifikoval planetu Neptun mezi hvězdami.
Současně začali astronomové nacházet další nové planety mezi Marsem a Jupiterem, počet planet se začal blížit dvacítce a objevů stále přibývalo. Navíc bylo jasné, že je něco ve velkém nepořádku. Neptun se ukázal být třicetkrát dál od Slunce než Země, a přesto byl jasnější než většina planet mezi Marsem a Jupiterem, které byly od Slunce jen dvakrát až třikrát dál než Země. Bylo jasné, že odrážejí-li všechny planety sluneční světlo zhruba stejně, musí ty blízko Slunce být hodně maličké. Ostatně už na začátku 19. století jim William Herschel říkal asteroidy („podobné hvězdám“) a říkal jim tak s trochou oprávněného despektu – „jeho“ Uran byl přece v dalekohledu vidět jako kolečko. V polovině 19. století začali astronomové tomu smetí říkat planetky (kleine Planeten, minor planets) a německý astronom Johann Encke dostal geniální nápad: začal je číslovat. Z téměř tří set tisíc očíslovaných planetek má dnes jméno jen nepatrný zlomek, necelých sedmnáct tisíc.

Dawn-mission.jpg

Ve druhé polovině 19. století tedy počet planet klesl na osm a přibyla nová kategorie těles. Začal se rýsovat dnešní obsah pojmu sluneční soustava. Velikost básníka se pozná podle toho, že umí do kratičkého verše vložit všechno to, na co jsem tady při maximální snaze o stručnost potřeboval několik sáhodlouhých odstavců. Posuďte sami:


Nás je Vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má „hvězdáře“,
kteří jí sčítají děti.


Nic z výše popsaného v těch řádcích nechybí. Vlastně ani to, že celý příběh se znovu zopakoval: Pluto, objevený v roce 1930, několik desetiletí „strašil“ v učebnicích jako devátá planeta. Pak přišly v rychlém sledu objevy stovek nových těles za Neptunem, z nichž jedno, později pojmenované Eris, se ukázalo být větší než Pluto, bouřlivá diskuse o definici planety a v roce 2006 vznik škatulky „trpasličí planeta“ (dwarf planet) a návrat k osmi planetám. Jan Neruda se ze svého básnického obláčku v nebi může nad těmi zvláštními „hvězdáři“ i po více než sto třiceti letech potutelně usmívat.

Předchozí díly seriálu: O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika | Éter | Kolem čeho? | Pohled do hlubin času | Hvězdné mládí | Stella Proxima | Dětí jako smetí

Nerudovy Písně kosmické cituji z České elektronické knihovny

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90