Stella Proxima – astronomie v Nerudově poezii VII.

pátek 29. červenec 2011 22:02

Měření vzdálenosti hvězd pomocí paralaxy
spacefellowship.com

Jedenáctá z Nerudových písní kosmických je tak dlouhá a astronomicky vydatná, že si zaslouží hned několik kapitol. V tomto prvním dílu vystačíme s prvními čtyřmi strofami:

XI.
V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!

My když i nožičky vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
předce jen trojici roků.

„Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máteli dětičky také.

Nás je Vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má „hvězdáře“,
kteří jí sčítají děti.

Z písně přímo neplyne, že Slunci nejbližší hvězdou je alfa ze souhvězdí Kentaura, ale můžeme si být jisti, že to tak básník myslel. V jeho době to totiž byla pravda. Nebo alespoň to byl stav tehdejšího poznání. Ani skvělá básnická intuice nedokázala Nerudovi napovědět, že v roce 1915 zjistí skotský astronom Robert Innes, ředitel observatoře poblíž jihoafrického Jahannesburgu, že okolo alfy obíhá ještě jedna pidihvězdička – červený trpaslík tak maličký, že není vidět očima. Samotná alfa, vlastním jménem Toliman je ve skutečnosti těsnou dvojhvězdou, v níž spolu žijí dvě hvězdy velmi podobné našemu Slunci. Očima ji však vidíme jako jednu hvězdu a díky malé vzdálenosti je Toliman třetí nejjasnější hvězdou na pozemské obloze, v souhvězdí Kentaura je úplně nejjasnější. Proto také byla označena prvním písmenem řecké abecedy. Třetí hvězdička obíhá ústřední dvojici v uctivé vzdálenosti patnácti tisíc astronomických jednotek (15000x dál než Země od Slunce) a je tak slabá, že ani zdaleka není viditelná očima. Dosahuje 11. hvězdné velikosti. Celá soustava je vůči Slunci orientována tak, že právě ta nejmenší hvězda je (a po celý život všech současníků s jistotou bude) nejblíže k nám. Aby se to dobře pamatovalo, dostala jméno Proxima. Tedy dobře se to pamatuje těm, kteří umějí latinsky. Proxima je totiž latinsky nejbližší (v ženském rodě; nejbližší muž by byl vir proximus).

Když už teď víme, že nejbližší hvězda se jmenuje Nejbližší, podívejme se ještě na její příjmení. S tím je trochu potíž. Neruda ji píše jako Kentauri. On tedy píše o alfě, ale to je totéž, příjmení dostávají hvězdy podle souhvězdí, do kterého patří. Už několik století je však zvykem označovat souhvězdí latinskými názvy, takže souhvězdí Kentaura se správně jmenuje Centaurus. A nejbližší hvězda se má jmenovat Proxima Centauri a číst se to má jak se píše, tedy proxima centauri, nikoli kentauri. Jde totiž o latinský druhý pád, a když už skloňujeme po latinsku, měli bychom také skloňovat latinský tvar. Nejen Neruda, i dnešní astronomové v tom plavou, a to nepříliš elegantním plaveckým stylem, protože v pozadí souhvězdí stojí řecká mytologie a tam se psal kentaur s kappa a četlo se ká. Navíc hvězda Toliman má ještě další jména: Rigil Kentaurus nebo Rigil Kent. Výsledkem je zmatení jazyků. Tentýž problém máme také s Kefeem, který se na obloze jmenuje latinsky Cepheus a měl by se číst s cé. Ostatně nejde jen o hvězdy. Ze stejného důvodu říkáme centrum a nikoli kentrum.

Vraťme se ale od jazykozpytu k astronomii. Jak je to s tou vzdáleností? Především je třeba ocenit, že už tehdejší astronomové používali téměř třicet let před tím, než Einstein postuloval rychlost světla ve vakuu jako nejvyšší možnou, dobu, za níž k nám od hvězdy doletí světlo, k názornému vyjádření vzdálenosti. Neruda píše, že „My když i nožičky vyšvihnem do šipkých světelných skoků, letíme k nejbližší sousedce předce jen trojici roků.“ Hodnota, kterou uvádí je relativně hodně podhodnocená. Není divu. Hvězdy jsou tak daleko, že přímé měření jejich vzdálenosti bylo po celá staletí neřešitelným úkolem. Nejnadějnější metodou se ukázalo být měření paralaxy. Teď trocha školské geometrie: Natáhněte ruku se vztyčeným palcem před sebe a dívejte se na palec střídavě levým a pravým okem. Palec vám bude vůči vzdáleným objektům v pozadí „poskakovat“ doprava a doleva. Úhel, o který palec „poskakuje“, je paralaxa a podaří-li se vám jej změřit, můžete díky znalosti délky své paže a vzdálenosti očí určovat rozměry či vzdálenosti věcí, ke kterým se nelze přiblížit.

Astronomové chtěli využít toho, že Země obíhá okolo Slunce, takže pozorujeme-li blízkou hvězdu například v létě, promítá se nám na pozadí vzdálených stálic trochu jiným směrem, než když její polohu měříme za půl roku, tedy v zimě. Úhel, o který se díky pohybu Země okolo Slunce hvězda posune (přesněji jeho polovinu), nazýváme roční paralaxou. Čím je hvězda dál, tím menší má roční paralaxu. Hvězdy jsou, bohužel, tak daleko, že jejich roční paralaxy jsou tak miniaturní, že byly přes veškeré úsilí dlouho neměřitelné. Poprvé se úspěšně podařilo paralaxu hvězdy (61 Cygni) změřit Friedrichu Besselovi v roce 1838, tedy až za Nerudova života. Ačkoli za čtyřicet roků, které uběhly mezi Besselovým průkopnickým měřením a vydáním Nerudových Písní kosmických, se tento obor zvaný astrometrie stal rutinní záležitostí, pořád to byla ještě špičková věda a výsledky byly ještě značně nepřesné.

Špičková věda to je pořád. Na konci 20. století byla na oběžnou dráhu okolo Země vyslána družice Hipparcos, která proměřila jasnosti, polohy a vzdálenosti 2 539 913 hvězd. Na začátku 21. století připravují evropští astronomové vypuštění družice Gaia, jejímž cílem bude proměřit miliardu hvězd nejen v Mléčné dráze, ale také v nejbližších sousedních galaxiích. Podle dnešních znalostí by měl Neruda napsat, že k nejbližší sousedce letíme čtveřici roků (změřená vzdálenost je 4,243 s nejistotou 0,002 světelných roků) a měl by oslovovat Proximu a ne Alfu. Měl však pravdu, že v pusté nebeské končině jsme světově sami. Vzdálenosti mezi hvězdami jsou obrovské.

A jak se to má s těmi dětičkami? Alfa s Proximou, jak víme, samotou netrpí. Jsou dohromady tři. Ale dětičky s velkou pravděpodobností nemají, i když úplně vyloučit to zatím také nelze. Jiné hvězdy však mají dětí jako smetí. O tom ale příště.

Předchozí díly seriálu: O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika | Éter | Kolem čeho? | Pohled do hlubin času | Hvězdné mládí

Nerudovy Písně kosmické jsou citovány z České elektronické knihovny

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90