Paní Nixonová v říši divů

neděle 20. únor 2011 20:10

Nixon v Číně MET
Sara Krulwich, NYT

Opera Nixon v Číně Johna Adamse dorazila po čtyřiadvaceti letech do MET v New Yorku. Protože ji operní dům směle zařadil mezi své přímé přenosy, mohli jsme se pár dní po premiéře vydat do kina a dopřát si zážitek, který se vymyká jakékoli všednosti.

Nečekal jsem nával. Ostatně stejným způsobem jsem v roce 2008 zhlédnul Adamsovu ještě novější operu Doctor Atomic, a také tehdy se nás v hradeckém Centrálu vybaveném špičkovou obrazovou a zvukovou technikou na 388 sedačkách tísnilo asi třicet. Tentokrát (19. února 2011, tedy v Hradci o týden poději než všude jinde viz www.metinhd.cz) ale o první přestávce ještě třetina diváků utekla. Prohloupili.

Stručně děj opery: Odehrává se mezi 21. a 25. únorem 1972. Američané tehdy měli za sebou malý krůček pro Armstronga a velký skok pro lidstvo a pořád ještě létali na Měsíc. Čína se naopak vzpamatovávala z Maova Velkého skoku, který ji v předchozím desetiletí zcela zdecimoval. První jednání má tři obrazy. Sledujeme přílet Richarda Nixona s chotí do Pekingu. Doprovází je Henry Kissinger a na letišti vítá předseda vlády Čou En-laj v čele obvyklé delegace soudruhů, jimž dělá křoví dav dělníků, rolníků a pracující inteligence. Druhý obraz představuje bizarní politické jednání s Mao Ce-tungem, kterého neustále obletují tři horlivé asistentky, které opakují, zapisují a ilustrují každé předsedovo slovo. Ve třetím obraze sledujeme velkolepý mejdan a politické bratření, tentokrát už bez Maa. Druhé jednání má opět tři obrazy. První popisuje oficiální program první dámy s nezbytnou návštěvou sklárny, nemocnice, farmy, školy a hrobky čínských vladařů dynastie Ming. Druhý obraz se odehrává v divadle, kde politici sledují baletní představení „Rudé partyzánky“, jehož autorkou je Maova manželka Ťiang Čching. Třetí obraz má charakter samostatného jednání a od prvních dvou je oddělen přestávkou. Proč z něj autor neučinil třetí jednání, mi zůstává záhadou. Snad šlo o symetrii dvou jednání po třech obrazech, možná měl důvody hudební. Tento závěrečný obraz sám trvá 40 minut a ukazuje tristní výsledek návštěvy, která k žádným konkrétním závěrům nevedla.

Takový popis děje je, myslím, dostatečně odrazující, takže si asi říkáte, proč prohloupili ti, kteří nepřišli nebo včas utekli? Celé první jednání je skutečně ubíjející. John Adams je vyhlášený minimalista. Hudba kolovrátkově dokolečka opakuje jednoduchý trylek (nazvat to melodií by bylo opravdu hodně nadnesené), který se jen mírně posouvá v tónině nahoru a dolů. Ono to ale vůbec nevadí.  Adams tady stvořil něco, co bych nazval konverzační operou. Neustále se mluví, samozřejmě zpěvem, ale árie to nejsou. Politické fráze a Maovy „filosofické“ plky jsou tak obtížně stravitelné, že divák stejně nemá čas hudbu sledovat. Zoufale se snaží pochopit, o co vlastně v ději jde. Myslím, že ani diváci, jimž je angličtina rodným jazykem a nemuseli by se tudíž úporně soustředit na titulky, na tom nejsou o mnoho lépe. Hudba je v roli jakéhosi filmového „soundtracku“, jejž není žádoucí nějak výrazně vnímat, jen vhodně dramatizuje či romantizuje děj, jenž má být ústředním zážitkem. O to víc zmučené ucho potěší, když se ve chvíli, kdy Nixon zpívá „Noc je ještě mladá“, z pozadí vynoří sinatrovská melodie. Naopak po těle zamrazí, když Nixon několikrát za sebou opakuje větu „Vždycky jsem považoval Čínu za nepřítele.“  Maova asistentka, místo aby překládala, se mračí a zarytě mlčí. Teprve když pokračuje „ale mýlil jsem se,“ začne se asistentka usmívat a horlivě překládá dál. Okamžitě se mi vybavil Abuladzeho film Pokání, v jehož klíčové sklepní scéně promlouvá z obrazu ďábel s trochu Berijovou podobou, a ač v podobenství, nemilosrdně odsuzuje stalinismus i brežněvismus. Komunistický cenzor tehdy prostě vynechal české titulky. Zíral jsem tenkrát na plátno, jak téměř dvě minuty obraz hovoří (gruzínsky) a titulky nikde. Všem bylo jasné, že o něco důležitého jde, nikdo nevěděl, o co přesně. Ten zážitek arogance moci a vlastní bezmoci je nezapomenutelný. Adams jej zobrazil naprosto přesně.

Po tom politickém ataku máte celou první přestávku na přemýšlení, je-li první jednání o ničem záměrně, nebo jste se prostě s Adamsovou hudbou minuli. John Adams je velký mág. Pár desítek vteřin po začátku druhého jednání to pochopíte (opravdu jste neměli utíkat). Hudba přebírá hlavní roli. Celé dva obrazy druhého jednání vydají za samostatné dílo ve stylu opera buffa. První dáma je naivně vstřícná, občas plácne nějakou oduševnělou pitomost, zatímco soudruzi chladnokrevně a s přehledem kolem ní budují potěmkinovskou kulisu. Když se téměř omylem zeptá na něco podstatného, prostě to přejdou mlčením. Opravdovou pastvou pro uši i oči je pak druhý obraz. Baletní představení o rolnické dívce, již terorizuje sedlákův pohůnek Lao Szu, který jakoby z oka vypadl Henrymu Kissingerovi, je plné barev, krásné muziky a skvělých tanečních výkonů. Tady je na místě uvést, že je to jistě zásluha nejen autorova, ale hlavně režisérova (Peter Sellars) a choreografova (Mark Morris). Mimochodem, včetně scénografky (Adrianne Lobelová), jsou to tíž lidé, kteří realizovali už houstonskou premiéru opery v roce 1987 i její provedení v Anglické národní opeře (ENO) v sezóně 2006/7. Děj opery i baletního představení se dokonale zašmodrchá v momentě, kdy paní prezidentová s notnou dávkou zpožděného vedení zaznamená Kissingerovu podobu a vzápětí začne hrdinku představení spolu se soudružkami partyzánkami zachraňovat, protože zapomene, že jde o divadlo. Vtáhne do toho i Nixona, který nad ní drží své sako, protože právě ve chvíli, kdy Pat Nixonová svírá v náručí zbičovanou dívku, se přižene déšť a dokonce i bouře (obojí dokázal Adams minimalistickým postupem vyjádřit opravdu nepřekonatelně). Vedení prezidentovy manželky se nezkrátí ani o píď, neboť poté, co děj přerušený výkyvem počasí pokračuje přijetím pronásledované dívky mezi partyzánky, Pat Nixonová nechápavě zírá na manžela a pronese odzbrojující větu: „Proboha, vždyť ty jsi celý mokrý!“ Maova žena Ťiang Čching nad tím kroutí hlavou a nakonec vstoupí do happy endu své vlastní hry a mávajíc rudou knížkou předvede dokonalý hysterický projev fanatického šílenství, které se stane davovým poté, co se k ní se svými rudými knížkami přidají kovaní soudruzi, již dosud vystupovali v roli diváků divadelního představení.

V závěrečné části opery se opět dočkáme změny žánru. Tentokrát jde o dokonalé absurdní drama. Kissinger líbající Maovu asistentku se naposledy ztrapní a se scénou se rozloučí přerušením Čou En-lajova monologu zakňouráním, že potřebuje čůrat, a žádostí o ukázání cesty na toaletu. Ta vede skrz dvířka v Maově portrétu v nadživotní velikosti. Scéně vévodí několik postelí. Mao se objevuje v pyžamu a spolu se svou ženou a Čou En-lajem vzpomíná na začátky revoluce. Jedna z Maových asistentek při tom vůdci masíruje nejprve prsa a poté i přirození. Nixon zase vzpomíná na svůj zážitek z druhé světové války. Čou En-laj pronáší politické projevy a postupně se ukládá na postel, okolo níž se hromadí smuteční výzdoba. Nakonec jsou Mao a Čou zakryti rudými vlajkami, ale ve finále přece jen vstanou z mrtvých. To vše probíhá najednou, takže divák nestíhá sledovat tři současně probíhající dialogy či monology. Dokonalý babylon vyjadřující naprosté minutí stanovisek, myšlenek a cílů jednání.

Opera nebyla obsazena celebritami. Nad všemi pěveckými a hereckými výkony čněla britská sopranistka Janis Kellyová, představitelka Pat Nixonové. Nejen na jevišti. Moderátorovu snaživou zvědavost, bylo-li pro ni složité pochopit mentalitu a chování Američanky, uzemnila v přestávkovém rozhovoru strohou odpovědí, že její manžel je Američan. Vynikající především herecky byl představitel Nixona, barytonista James Maddalena. Také basbarytonistovi Richardu Finkovi role Kissingera vyloženě sedla. Skvělá byla Korejka Kathleen Kimová jako Maova manželka i Russell Braun v roli Čou En-laje. Ani moc nevadilo, že byl o půl hlavy vyšší než Nixon, což by u Číňana asi čekal málokdo :-). Zklamal mě Robert Brubaker coby Mao Ce-tung. Ne kvůli skřehotavému tenoru, který mohl být záměrem, ale spíš proto, že přestárlého Maa pojal jen jako senilní trosku s podlomeným zdravím, takže nebylo proč věřit, že se jej ostatní soudruzi tak bojí. Baletní výkony byly fantastické. Dirigoval sám John Adams, takže mu to nikdo nekazil.

Kdybyste měli příležitost napravit tu chybu, že jste na Nixona v Číně nešli, neváhejte. Stojí to za vidění. Pokud jste na opeře ještě nikdy nebyli, chce to ovšem přípravu. Mozart, Verdi a Donizetti vám moc nepomohou. Ale kdo přežil Dvořákovu Rusalku, Janáčkovu Lišku Bystroušku a hlavně Jenůfu (Její Pastorkyňa) a nakonec Brittenova Petera Grimese (vše nejlépe v uvedeném pořadí), nemá se čeho obávat. Dobrým předkrmem by mohl být už zmíněný Adamsův Doctor Atomic, který je trochu stravitelnější. Stálo by za to, jít na Nixona v Číně dvakrát. Jednou se dívat a podruhé jen poslouchat se zavázanýma očima. Asi by to byly dva zcela odlišné zážitky.

P.S.: Dlouho jsem sbíral odvahu napsat recenzi na koncert či operní představení. Je to něco úplně jiného než psát blogy o astronomii. Užívat si představení umím naplno. Psát o tom je další ze zcela odlišných zážitků. Ale včas jsem Vás varoval: píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Takže směle do toho, klidně moje diletantství rozcupujte na kousky :-)

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90