Úskalí letních létavic

pondělí 9. srpen 2010 20:06

Perseida
J. Veselý

Už se zase blíží pravidelné srpnové létavice. Česká astronomická společnost vydala tiskové prohlášení, ve kterém najdeme všechny potřebné informace, včetně doporučení ulehnout na louku na vrcholu kopce ve spacáku. Také jsem to několikrát zkoušel...

V dnešním vzpomínkovém blogu bych se chtěl podělit o vlastní nevšední zkušenosti s pozorováním meteorů z doby, kdy jsem ještě byl schopen podobné akce podnikat. Poloha vleže, v teplém oblečení a ve spacáku má v souvislosti s nočním pozorováním zrádná úskalí. Jeden rok (odhaduji tak 1986) se mi zvlášť povedl. Protože počasí bylo toho roku naprosto ideální, byl jsem student, takže jsem o prázdninách mohl svému koníčku věnovat vše, chtěl jsem Perseidy observovat za každou cenu.

První noc jsem ulehl do spacáku na čerstvě sklizeném poli za městem. Aby mě strniště netlačilo do zad, vybavil jsem se nafukovacím lehátkem. Prostě maximální komfort. Východ Slunce musel být nádherný, ale já se, bohužel, probral až když Slunce stálo poměrně vysoko na obloze.

Další noc jsem se proto vybavil budíkem. Takovým tím plechovým, který tiká tak, že u toho normální člověk neusne, a když začne drnčet zvonek, vstává nedobrovolně polovina obyvatel paneláku. Nastavil jsem budík na půlnoc... Ráno jsem pak marně pátral, kdo mi jej zlomyslně zamáčkl, abych se neprobudil. Jelikož jsem na tom poli byl zřejmě sám, vylučovací metodou jsem viníka nakonec určil.

Třetí noc, to bylo maximum, jsem budík takticky umístil tak daleko, abych na něj z lehátka nedosáhl. Východ Slunce jsem tentokrát propásl jen opravdu těsně. Budík byl zcela vyzvoněný a já se už třetí noc vyspal dorůžova na zdravém vzduchu :-)

Nejlépe z tohoto pohledu dopadla čtvrtá noc. Ještě za úsvitu mě probudil vítr a podivné zvuky. Když jsem se probudil, ztuhla mi krev v žilách. Právě se mě pokoušel ulovit orel! Uznávám, měl jsem z toho leknutí asi trochu velké oči - nejspíš jsem se pod vlivem divokých snů o padajících hvězdách vrtěl na svém nafukovacím lehátku tak, že jsem vzbudil pozornost káně, kterých u nás nad poli létalo vždycky dost. Pak se konečně zatáhlo, takže další pokusy o pozorování meteorů jsem toho roku už nečinil.

Poučení: trocha nepohodlí při pozorování meteorů může být přece jen užitečná. A nejužitečnější je pozorovat ve skupině, kdy s počtem lidí stoupá pravděpodobnost, že v každém okamžiku bude vzhůru aspoň jeden a bude moci probudit ostatní spáče, opravuji - pozorovatele.

V roce 1993, krátce po průletu komety Swift-Tuttle, která za sebou Perseidy "trousí" jsem se zase připravoval, tentokrát na fotografický lov. Vypravil jsem se na holý vrchol kopce Turek nad vesnicí Jeníkovice, na jehož úpatí máme zahradu. Vyzbrojen trojicí fotoaparátů na pevných stativech jsem se vyhrabal do prudkého svahu a na plochém vršku si vybudoval velmi sofistikovaně působící pozorovací stanoviště.

Dbaje zásady, že nejlepší je najít místo, kde co nejméně ruší světlo z umělých zdrojů, vyhledal jsem takové stanoviště, že opravdu nebylo vidět na krok. Bohužel, prakticky hned po setmění, zrovna tu noc přišlo "jaro" na nějakého kance. Toho opravdového, štětinatého. Samice se před jeho sexuálním harašením dala na zběsilý útěk. Asi dost kličkovali, protože funění a dupání se ozývalo tu zleva, tu zprava, občas zepředu. V té tmě ale nebylo nic vidět, takže jen spekuluji. Když s sebou pronásledovaná samice odnesla jeden z bytelných stativů i s fotoaparátem a samec mě minul opravdu jen o vlásek, přičemž vytvořili průvan, jako když do stanice přijíždí souprava metra, uznal jsem, že já přece jen nejsem ten, kdo je na tom plácku na vrcholu Turka doma, a potupně se stáhl na zahradu. Odtud byl kvůli okolním stromům a stráním sice výhled sotva na třetinu oblohy, ale po půlnoci, když "to začalo létat", jsem přece jen nějaké ty Perseidy "ulovil".

A ještě jedno varování, tentokrát před přehnaným optimismem. Údaje o počtech meteorů za hodinu jsou tak zvaná zenitová hodinová frekvence. Žádná ze zpráv, kterou jsem o Perseidách četl, však neobsahovala vysvětlení, že to je vlastně jen čistě teoretické číslo, které je užitečně pro vzájemné porovnání vydatnosti meteorických rojů. Nečekejme, prosím, že jeden člověk může vidět 75 až 100 meteorů za hodinu, neboli 1 až 2 za minutu. To číslo znamená, kolik meteorů se objeví na celé obloze, když bude radiant (místo, z něhož meteory vyletují) přímo nad hlavou, je-li obloha dokonale tmavá, a pozorovatel má tak dobré oči, že uvidí i meteory 6. hvězdné velikosti.

Souhvězdí Persea, z něhož zdánlivě vyletují "slzy svatého Vavřince", je sice u nás vidět celou noc, ale v srpnu je dost nízko. I když ráno Perseus přece jen stoupá, objeví se z celkového počtu meteorů nad naším obzorem maximálně takových 70%. Další potíž je v tom, že žádný pozorovatel nepřehlédne celou oblohu. Nedělejme si iluze - ani polovinu. Realisticky můžeme počítat tak s 30%. Tedy s třiceti procenty ze sedmdesáti. Když ta čísla vynásobíme, zbude okolo 20% meteorů z celkového počtu, které může vidět jeden pozorovatel. I při zenitové frekvenci 100 meteorů za hodinu tedy může jeden člověk čekat asi 20 meteorů za hodinu. Zkušený pozorovatel s dobrým zrakem! Většina z nás se musí spokojit s 10 až 15 meteory. Tedy asi tak s jedním za 5 minut. Nečekejme ale od meteorů strojovou pravidelnost. Stává se, že letí tři těsně po sobě a pak se 20 minut nic neděje.

Přesto bývají Perseidy, není-li na ně člověk sám, moc pěkným zážitkem. Takže se nenechte odradit, vezměte spacáky, přátele, budíky a hurá na nejbližší holý vršek daleko od pouličních lamp. A až bude padat hvězda, něco si přejte. Určitě se vám to splní. Já vám přeji hezké počasí, ale protože právě žádnou hvězdu padat nevidím, nemůžu jej zaručit :-(

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90