Éter – astronomie v Nerudově poezii III.

pátek 20. listopad 2009 14:17

Dnes navazuji na asi před měsícem přerušené úvahy o tom, kolik je astrofyziky v Nerudově poezii a kolik je Nerudy v astrofyzice. V roce 1878, kdy vyšly Nerudovy písně kosmické, byla všeobecně přijímána éterová teorie. Stopu najdeme i v písni Snad jiní jinak uvidí.

Na začátek opět úryvek:

Snad jiní jinak uvidí –
já myslím nebe širé si jak naši zemi
a při hvězdách si myslím na lidi.

Vidím tam různotu uskupení,
velikosti, tvarů a záře –
to musí různé osoby
být, kde jsou různé tváře!



Běhají spolu a předce je
každý svých práv si bdělý
jak lidi nás zde chladná zášť,
je chladný aether dělí.


Celou báseň opět doporučím přečíst v České elektronické knihovně. Teprve v následujícím desetiletí, v roce 1887, uskutečnili Michelson a Morely slavný experiment, jenž měl pomocí interferometrie odhalit pohyb Země vůči éteru, tedy jakémusi referenčnímu vesmírnému prostředí. Vysvětlení pomocí Lorentzových transformací spolu s postulátem o rychlosti světla ve vakuu jako konečné a maximální možné pak počátkem 20. století prezentoval Albert Einstein jako základ hypotézy dnes zvané speciální teorie relativity. Doslova mě svrbí prsty touhou napsat několik jednoduchých vzorečků a ukazovat, jak se zpomaluje čas, zkracují délky a roste hmotnost, když se pohyb tělesa blíží rychlosti světla. Protože je ale každý najde v učebnicích pro střední školy, bude myslím užitečnější, když se pokusím zjednodušit představu o tom, co měl Einstein asi tak na mysli:

Představme si, že sedíme ve vlaku na nádraží. Náhle se s námi vlak rozjíždí. Zmateně hledíme na hodinky, protože náš vlak má přece odjíždět až za deset minut. Nejsme náhodou ve špatném vlaku? Nikoli! Pohled na druhou stranu, nás ubezpečí, že vůči nádraží se náš vlak nepohybuje. S úlevou, že se vlastně rozjížděl sousední vlak,  se znovu začteme do novin. Úleva možná není namístě. Einstein v podstatě říká, že žádné nádraží neexistuje. Všechny vzájemné pohyby jsou relativní a v důsledku konečné rychlosti světla je i pojem současnosti dvou událostí relativní. Fyzikální zákony však ve všech vzájemně se pohybujících vztažných soustavách platí stejně. (Uznávám, že když si koupíte jízdenku ve vlaku, stojí víc než na nádraží, ale tento jev zřejmě nelze popisovat jen fyzikálními zákony.)

V 19. století si fyzikové představovali, že éter je tím rámcem, v němž se odehrávají všechny fyzikální děje. Pomocí éteru byla vysvětlována i gravitace. Kromě seriózních teorií se objevily i kuriozity. Díky docentu Boreckému začal být v Čechách a na Moravě opět známým Nerudův současník – libomudrun JUC. et MUC. Jakub Hron Metánovský (1840 – 1921). Jako středoškolský učitel působil nějakou dobu v Hradci Králové. S nostalgií na něho vzpomínali i jeho tehdejší studenti Rudolf Těsnohlídek a Karel Čapek. Hron marně usiloval o konstrukci létacího stroje – ornitoptéry, na druhou stranu uspěl s vynálezem buňátu nepřekotitelného, což byl kalamář zkonstruovaný na základě Hronova učení o specifické kategorii geometrických těles – ruťátech. Z jeho děl se éterové teorie týká spis Přítaž a odpud hvězd, konkrétně kapitola Vliv kulatin na hranatiny. Zdrojem zábavy a terčem posměchu jsou dnes Hronova díla především kvůli jeho tendenci k jazykovému novátorství za každou cenu, ale zamyslíme-li se nad fyzikálním obsahem jeho práce, zjistíme, že v tomto případě byla na úrovni doby. Jindy, například v případě měření vzdáleností těles sluneční soustavy pomocí kulstínměru, jehož nesmyslné výsledky se Jakub Hron pokoušel vnutit astronomům ve Vídni, byl zcela vedle. Hradecké hvězdáře snad může těšit to, že podle dobové fotografie konal Jakub Hron se studenty svá měření kulstínměrem pravděpodobně na stejném kopci, na němž dnes stojí hvězdárna. Důvod je však prozaický: široko daleko je to kopec jediný. Pro další pobavení s poučením doporučuji k přečtení výbor z Hronova díla, který uspořádal Vladimír Borecký pod názvem Nedorozumění s rozumem, aneb Konba žijby.


Stopa Jakuba Hrona - nádobka na inkoust ue 60. let 20. století

Stopa Jakuba Hrona – nádobka na inkoust ze 60. let 20. století

Někdy je příjemné vrátit se do 19. století, kdy ještě existovaly neměnné jistoty a kdy nebylo vše relativní. Já jsem však toho názoru, že teprve ztráta jistot, kterou přinesla teorie relativity a kvantová fyzika, učinila zkoumání přírody vzrušujícím až adrenalinovým oborem lidského snažení. Na základě fyziky, v níž ani není žádoucí, aby všechno do sebe zapadalo a ve které ne všechny jevy mají jasnou příčinu i důsledky, funguje spousta konkrétních předmětů, bez nichž si život ve 21. století neumí představit ani ti, již hlasitě deklarují, že se bez exaktních věd obejdou. Nemusíme, ani nemáme šanci, té fyzice v celé šíři porozumět. Měli bychom si však být schopni uvědomit, na čem závisí naše civilizace a hodláme-li tímto směrem pokračovat, nebo se vydáme zpátky k „jistotám“. Kterým směrem by se vydal Jan Neruda, se mi zdá být jasné.

Další blogy o astronomii v Nerudově poezii:

O čem češtinářka nemá ani potuchy | Subaru | Adaptivní optika

Jan Veselý

Jan Veselý

Jan Veselý

Jako správný bloger píšu o čemkoli, čemu nerozumím. Nerozumím ničemu (to mělo být něco jako „Vím, že nic nevím“, ale nečekám, že mi to spolknete). Z grafomana, který strašně nerad píše, se ze mě díky blogu stal grafoman, který by hrozně rád psal pořád, jen na to nemá čas.

Zabývám se popularizací astronomie a příbuzných věd v instituci zvané Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové, takže jsem vlastně učitel bez povinnosti zkoušet, známkovat a udržovat kázeň. Kromě fyzikálního pohledu na svět mě zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a čím dál víc i historie.

REPUTACE AUTORA:
8,90